Lhát se nevyplácí už 75 let

První zmínka o detektoru lži sahá do roku 1906, v článku pro British Medical Journal ho popisuje Dr. James MacKenzie. Srdeční chirurg tento přístroj používal při lékařských prohlídkách. I když vůbec netušil, že se jedná o první stroj na rozpoznání pravdy od lži, stroj měl základní rysy dnešních moderních detektorů lži.

William Marston, otec detektoru lži, psycholog a profesor na Harvardově univerzitě také přispěl k vynálezu detekce podvodu. Věřil, že lež způsobí změnu v systolickém krevním tlaku. Doktor Marston jako první používá nějaký druh přístroje pro odhalení lži. Jeho metoda byla přitom zcela prostá. Položil jednoduchou otázku, na kterou je pravdivá odpověď a hned poté položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď ať pravdivou nebo lživou.

Policejní náčelník John Larson se velmi zajímal o věc zvanou detektor lži. Věřil, že najde své uplatnění u policie a pomůže vyřešit řadu případů. Zkoumal různé přístroje a snažil se je zkombinovat tak, aby z toho vznikl detektor lži. Poprvé jej na zločincích vyzkoušel roku 1926, ale bezúspěšně. V historii detektoru lži je Larson znám jako ten, kdo experimentoval pro rozvoj metodiky odhalování podvodů.

Právě detektiv Leonarde Keeler pomáhal Larsonovi při jeho práci s detektorem lži. Sestavil “prkénko,“ na které se zaznamenávaly fyziologické změny zkoumané osoby. Přístroj měl mnoho nevýhod. Trvalo půl hodiny ho připravit, papír na zaznamenání změn v reakci s perem doutnal a rozmazával výsledky, pero se pořád lámalo. Ale i když stroj zaznamenal spoustu chyb, je považován za vůbec první detektor lži.

Keeler dostal nabídku dělat ředitele policie v Los Angeles. Přijal ji. Měl možnost stále zdokonalovat své schopnosti při výslechu podezřelých s využitím detektoru lži. Keeler hledal chyby přístroje a navrhl dokonalý detektor na papír. Přístroj byl pak sestrojen za pomoci dvou přátel z Kalifornské univerzity, sami si říkali Tři mušketýři. Když to dokončili, Keeler stroj nazval Emotograf.

2. února 1936 opět vyslýchal za pomoci detektoru lži dva podezřelé. Tentokrát však šel s výsledky přístroje i k soudu a možná i díky nim byli oba zločinci odsouzeni za napadení. Tento den se zapsal do dějin jako první den použití detektoru lži k rozluštění případu v kriminalistice.

Z filmů je nám detektor lži velmi znám. Agent FBI nebo špion CIA položí pár otázek, přístroj zabliká buď zelenými, nebo červenými barvami a je jasné, že je vinen. Ve skutečnosti tak ale vůbec nefunguje. Bohužel stoprocentní účinnost detekce neexistuje. Přístroj detekuje především změny v organismu, které mohou na lež poukazovat.

Podle psychologů se dá lež rozpoznat podle hlasu, sledováním pohybu očí, neurvalých pohybů rukou a hlavy. Klasický detektor lži vypadá tak, že máte pásku přes ruku, která měří tlak, dvě elektrody na prstech měřící vodivost, tedy pot a pružiny přes hrudník, které zaznamenávají změny v dýchání. Detektor lži vychází z toho, že pokud osoba lže a uvědomuje si to, vytváří to v ní stresovou reakci a ta se projeví v dýchání, pulzu a pocení. Proto polygraf kontroluje tyto fyziologické veličiny v době kladení jednoduchých otázek samotným vyšetřovatelem.