Hlavní obsah

Zpěvák Adam Krofian ze skupiny The Atavists: Nevím, co se se mnou na pódiu děje

29. 1. 2023, 11:59

Větší hudební barevnost, nezměrná energie, v textech smůla, selhání a hledání naděje. Královéhradecká rocková čtveřice The Atavists navázala na své dvěma Anděly opentlené album Lo-fiLife z roku 2018 a na sklonku loňského roku přišla se třetí deskou Prettier Than You. Kolekce jedenácti písniček je zatím k poslechu na streamovacích platformách, vydání na fyzických nosičích je ale na spadnutí. Na otázky odpověděl zpěvák a kytarista Adam Krofian.

Foto: archiv kapely / Hugo Trkal

The Atavists, zleva Adam Jánošík (bicí), Adam Krofian (zpěv, kytara), Hugo Trkal (baskytara) a Max Andrews (klávesy)

Článek

Odrazil se úspěch alba Lo-fiLife i ve vašem působení na scéně?

Velmi jsme to pocítili. Do té doby jsme hráli poměrně často, ale poté jsme začali hrát ještě víc. Na festivalech jsme dostávali lepší časy než v minulosti, rozhovory a články o nás prosvištěly médii, náš singl Wrong byl první v hitparádě Evropy 2, byli jsme předskokany britských Muse a Skunk Anansie i norských Kvelertak. To všechno nám samozřejmě přineslo víc fanoušků. Bylo to velmi znát.

Vy sám jste se na královéhradecké scéně pohyboval již dlouho před vznikem The Atavists. Byl jste členem několika kapel, z nichž nejzajímavější byli The Coolers. Čím si vysvětlujete, že si vašeho hráčského i autorského talentu všimli lidé až s příchodem The Atavists v roce 2014?

Mohlo to být tím, že jsme s Honzou Hnátkem, spoluzakladatelem The Atavists, přišli s úplně jiným konceptem, než jaký byl v kapelách, v nichž jsme hráli předtím. Nebylo to tak, že se čtyři kluci sejdou ve zkušebně, něco vymýšlí a plácají se ode zdi ke zdi. Udělali jsme si jasný plán, určili jsme si směr i mantinely a toho jsme se drželi.

Postupovali jsme systematicky, věděli jsme, jak bude naše hudba znít, na jaké nástroje budeme hrát i jak budeme vypadat na pódiu a fotkách. Jakmile jsme z vytyčené cesty sešli, ihned jsme se na ni zase vrátili. Byl to vlastně jistý druh autocenzury.

Také jsme měli zkušenosti, které jsme nabrali v předešlých skupinách. Proto jsme to dělali přesně naopak než tehdy. Čím déle ale hrajeme, tím víc ty mantinely rozšiřujeme. Myslím si, že je to vidět na našem novém albu.

Poznávacím elementem kapely jste vy. Když jste na pódiu, do hudby se ponoříte, jste excentrický, někdy dokonce působíte jako smyslů zbavený. I to bylo součástí plánu?

Ne, na tohle nikdy žádný plán nebyl. Na pódiu prostě odhazuji veškeré zábrany. Nedokážu přesně popsat, co se se mnou děje, jsem jako v jiném světě. Kytaru jsem prostě vždycky bral jako štít, se kterým jdu do boje. V tom zaujetí jsem už shodil spoustu mikrofonů ze stojanů a rozšlapal mnoho bubnů, když jsem na ně našemu bubeníkovi Adamu Jánošíkovi skočil. Mrsknul jsem párkrát v zápalu boje i kytarou, ale nikoho jsem při tom nezranil. Jednou jsem sletěl z pódia, naštěstí docela šikovně. A když jsem ještě hrál s The Coolers, zlomil jsem si při koncertě nohu.

V soukromí žádný velký excentrik nejsem. Míval jsem dokonce velký problém se s kýmkoli bavit. Postupně jsem to ale dokázal odbourat.

Bylo příjemné, když vám před čtyřmi lety nabídl spolupráci Michal Pavlíček?

Byla to obrovská pocta, splněný sen. Michal je jeden z mých největších hudebních vzorů, jeden z nejlepších kytaristů, kteří u nás jsou. Je dobře rozpoznatelný, v jeho hře jsou emoce i určitá pološílenost, což se týká hlavně jeho působení v Pražském výběru. Líbí se mi jeho přístup k hudbě, šíře záběru i to, že je blázen do technického vybavení. O něm bych s ním dokázal debatovat hodiny.

Bylo a je mi ctí si s ním zahrát. Nedávno oživil projekt Na Kloboučku, dělá ho teď v koncertním podání. Stal jsem se jeho součástí a už se těším na léto, kdy by se měl zase rozjet. Každé setkání s muzikanty, kteří se ho zúčastní, je pro mě svátek.

Písničky na nové desce The Atavists nejsou moc optimistické. Nechali jste se dokonce slyšet, že píšete o svých neúspěších. Platí to stále?

Platí, a protože jsem autorem hudby převážně já, jsou o mých neúspěších. Vždycky to tak pro mě bylo přirozené. Možná v tom byla podvědomá potřeba se ze špatných věcí vypsat, možná jsem jich byl pokaždé tak plný, že z toho vznikl hudební celek. Na nové desce jsem se sice snažil tvořit písně i o jiných tématech, hledět na ně z jiných úhlů. Pořád je to ale můj deník a já už nechci ztrácet čas přemýšlením, proč to tak je.

Náš bubeník Adam Jánošík v jednom rozhovoru řekl, že o hezkých věcech člověk písně neskládá, protože si je užívá. Tak to podle mě opravdu je.

Pomáhá vám skládání písniček s vašimi problémy?

Jednoznačně. Některé složité věci, které jsem dlouho nemohl dostat z hlavy, odešly ve chvíli, kdy se staly tématem písně. A už se ke mně nevrací, ani když o nich zpívám na koncertě.

Co se vám na nich při zpívání písniček vybaví?

Většina skladeb na desce Prettier Than You byla napsána v čase největšího lockdownu. Vybavují se mi tedy dny plné absence světla na konci tunelu.

Jak vlastně skládáte?

Nejčastěji mi nápady vletí do hlavy samy, jako blesk z čistého nebe. Najednou mi v ní zní celá písnička v konečné verzi, tedy kompletně napsaná, zaranžovaná a nahraná. Nemám tak výkonný mozek, aby mi do něj přicházel i kompletní text, určité fragmenty se ale objevují. Většinou vycházejí z nálady hudby. Jakmile se tohle stane, sháním se po něčem, čím bych si mohl ten nápad někam zaznamenat.

Většinou koresponduje atmosféra hudby s obsahem textu. Existují ale i skladby, ve kterých je to schválně obráceně. Na novém albu třeba It’s All Over. Patří k těm veselejším v našem repertoáru, ale text je o tom, že něco zásadního v životě končí.

The Atavists mají texty v angličtině. Napsal jste i písně s českými texty?

Ano, sem tam nějaká vznikne. Ve skupině The Coolers jsme dokonce v závěru existence zpívali česky. The Atavists jsem ale založil jako kapelu, která bude zpívat anglicky. Nemám potřebu to měnit. Mám však v hlavě jeden český projekt, který snad někdy spatří světlo světa.

Co vás teď čeká?

Chceme ještě natočit nějaké klipy, 9. března pokřtíme nové album v Malostranské besedě v Praze, rádi bychom ho pokřtili i v Hradci Králové, a hlavně budeme hrát. Natáčení alba je sice krásné, ale pro mě osobně je smyslem hudebního života koncertování.

Reklama

Související témata:
The Atavists
Adam Krofian

Výběr článků