Zajda Munro od Nicka Cavea udrží čtenáře ve střehu

„Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa,“ napsal Irvine Welsh. „Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta a vyjde vám Zajda Munro.“ Na rozdíl od zmiňovaného McCarthyho však Cave nalézá alespoň zdání naděje. Třeba ještě není vše ztraceno.

Hlavní postava knihy, Zajda Munro, nezná zábrany. Na nejvyšší příčce hodnot má sex v libovolné podobě, o ženách nedokáže přemýšlet jinak než v souvislosti s budoucí rozkoší. A že k uspokojení dojde, o tom nikdy nepochybuje. Chorobně sebejistým chováním i nezdolným apetitem se podobá deviantům. S rukou připravenou na poklopci rozehrává kolotoč chlípných úvah a jejich naplňování.

Pevné hranice Zajdova cynismu představuje jeho devítiletý syn Zajdulka. Tátu má za životní vzor. Nepochybuje, že se narodil nejlepšímu obchodníkovi s kosmetickými přípravky na světě, zkrátka mistrovi v oboru. Na společné cestě, která je jakousi variací na zasvěcovací rituály, tak od otce pilně nasává jeho domnělé umění.

Cave šokuje čtenáře sdělením i volbou jazykových prostředků. Chybí mu střední poloha – jde z extrému do extrému. Potřeba výlučnosti se zdá být v kontextu jeho hudební kariéry logická. Nabízí se pouze otázka, jestli se z odkrývání tabu v literatuře nestalo běžné klišé. Zda ještě je co obnažovat.

Zajda se od začátku řítí do záhuby. Rozklad probíhá nejen na fyzické, ale především na psychické rovině. Litry chlastu, drogy, šlapky. „Co tady sakra dělám?“ Pekelná jízda nabírá obrátky, jakmile se jeho žena oběsí. Představy těla v oranžové sexy košilce, které se plandá půl metru nad zemí, se již Zajda nezbaví. Oranžový přízrak ho pronásleduje jako memento a vyvolá v něm závěrečnou touhu po smíření.

Konec románu působí velmi pateticky – z chlíváka se stává kajícník, jemuž vesmír udílí rozhřešení. Autor si přesto zachovává nadhled. Stejně jako se nepřetvařoval při líčení krutostí, zůstává i v tuto chvíli věrný pravdě. Pozměňuje jen svůj typicky odlehčený tón, v němž přibude více lyričnosti a zároveň také šedivých frází.

Sdělení se zde příliš konkretizuje, a tím se částečně rozplývá záměr. Celkově jde o román s rychlým dějovým spádem, který nenechá čtenáře v klidu. Nutno poznamenat, že nevyvolává pouze pozitivní emoce, což jistě není na škodu.