Hlavní obsah

Yes se vrací v klasické sestavě

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jedni z nejvýznamnějších představitelů artrocku, britská skupina Yes, vystoupí 8. června v pražské Sazka Areně. Yes, kteří jsou na turné k oslavám 35ti let existence, přijedou v klasické sestavě i s varhaníkem Rickem Wakemanem, který se k souboru opět vrátil.

Foto: Kateřina Ostradecká

Jiří Grygar v broumovském klášteře.

Článek

Yes vznikli v roce 1968. U jejich zrodu stál zpěvák Jon Anderson a baskytarista Chris Squire. Hned první album, na němž už bubnoval Bill Bruford a kde na klávesy hrál Tony Kaye, ukázalo, že skupina přichází s náročnější tvorbou, ve které se objevovali jazzové prvky, která však neztrácel obdivuhodnou lehkost a průzračnost.

Své pojetí však skupina teprve hledala, na druhé desce experimentovala s orchestrem a až třetí The Yes Album (1971) na němž už hrál výtečný kytarista Steve Howe, bylo průlomové. Objevily se na něm klasické skladby Starship Trooper, Yours Is No Disgrace a I've Seen All Good People, jejíž součástí byl první hit Your Move. Skupina v nich pracovala s celkovou strukturou, se změnami rytmu i propracovaných harmonií.

Vrcholná díla artrocku

S novým varhaníkem Rockem Wakemanem soubor natočil nejslavnější desku Fragile (1972), který přinášela i důraznější momenty a představila také každého hráče v sólové miniatuře. Soubor reprezentoval vrchol art rocku, oplýval vynikajícími hudebníky, kteří většinou dokázali své sólové ambice podřídit potřebám skladeb a zbytečně neexhibovali. Zřetelná byla inspirace vážnou hudbou. Wakeman na desku přepracoval jeden Brahmsův motiv, což nebylo nijak výjimečné, následující album Close To The Edge dokonce přinášelo parafrázi Stravinského Svěcení jara.

Zkrácená verze písně Roudnabout přiblížila hudbu Yes dalším posluchačům a napomohla tomu, že skupina se stala jedním nejpopulárnější z artrockových souborů.

Rozsáhlé dvojalbum Tales Of The Topografic Ocean (1974) s novým bubeníkem Alanem Whitem však ukázalo, že pojetí skupiny se vyčerpalo.

Snaha jít s dobou

V závěru 70. let i v dekádě následující se Yes snažili reagovat na aktuální trendy. Odlehčili svou tvorbu a vrátili se k písničkám, Wonderous Stories z roku 1977 se dokonce dostalo na 7. místo žebříčku.

Pod dozorem producenta, kytaristy a zpěváka Trevora Horna z novovlných Buggles na albu 90125 (1983) s modernějším ne tak zatěžkaným soundem.

Stylové změny šly ruku v ruce se změnami personálními, v roce 1989 kromě Yes, vedených basistou Chrisem Squirem, působila ještě superskupina bývalých členů Anderson Bruford Wakeman Howe.

Návrak k art rocku v klasické sestavě

V devadesátých letech však všichni bývalí členové skupiny spojili opět pod hlavičkou Yes a přicházeli s typickým artrockem, jaký produkovali ve vrcholném období první poloviny 70. let. Ani zdařilejší alba Keys To Ascension (1996) a The Ladder (1999) však nepřekročila stín Fragile. Na počátku nového tisíciletí se po dalším z řady Wakemanových odchodů rozhodli spolupracovat na desce Magnification s orchestrem, na koncertech ho však použili především ve 30. let starých skladbách, které tvoří jádro koncertního repertoáru.

Také na chystaném koncertu zazní klasické skladby. Typickou náladu umocní obří trojrozměrné dekorace vytvořené Rogerem Deanem, výtvarníkem, který kapelu provází od jejích počátků a je autorem většiny obalů desek.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám