Výtvarník Petr Nikl: Plachost mám rád

Kdo je Světloplach?

Světloplach zní hezky zvukomalebně, a protože na výstavě zkoumám vztah světla a tmy, toto označení se mi hodilo. S názvy výstav se musí pracovat opatrně. Nejlepší je vždy jedno slovo vzbuzující otázky. Nechci vysvětlovat, popisovat či dávat intelektuální rébusy.

Mám rád slova navozující širší asociace. Už předtím jsem takto nazval jedno představení v pražském divadle Archa. Já světloplachý nejsem, nenosím nikdy sluneční brýle, ale plachost mám rád.

Malujete vodu a neklid, nebo malujete vodu a klid?

Záleží na tom, jestli sledujete klidnou, či neklidnou fázi řeky. Ta ale není nikdy stojatá jako třeba voda v kádi.

Výstava má tři části, dvě jsou v místnostech s okny s výhledem na Vltavu a jedna z nich reflektuje pohyb řeky velkými obrazy, po nichž jsem nechal stékat tuš s vodou.

Jsou složené ze dvou navazujících formátů. Levý byl našikmený a pravý vodorovný. Vznikly tím kompozice připomínající splavy.

Takže jste se nechal sám překvapit výsledkem?

Rád se nechávám překvapit, voda je nepolapitelná. Levá strana rychle teče a pravá se rozlévá do zpětných proudů. Má práce spočívala pouze v nalévání tuše z vrcholu šikmé plochy, určování poměru tuše a vody. Dál už pracoval přirozený proces rozpíjení a roztékání, pak už jsem jen čuměl, co z toho bude.

Na výstavě se představujete ještě v portrétní části s fotografem Janem Sakařem. Co vás spojilo?

Honzu znám ze sousedství na Malé Straně. Často jsem chodil kolem jeho ateliéru a teprve před rokem jsme si řekli, že bych mohl posloužit jako model převtělující se do bláznivých podob.

Honza používá asi sto padesát let starou technologii nanášení mokrého kolodiového procesu na plechovou desku. Je to náročný, ale magický proces a já jsem vždy u celého průběhu vyvolávání.

V čem spočívá zvláštnost této technologie?

Podmínkou vzniku fotografie na plech je velmi silné nasvícení. Honza před každou fotografií nejméně hodinu svítí a já se v tom světle nehnutě tetelím.

Jeho portrétní fotky spolu s mými obrazy, na kterých jsem si některé zvětšil a vyvolal olejomalbou, tvoří třetí část výstavy v místnosti, ve které svítí umělé světlo. Jsou tedy kontrastem práce se světlem ke dvěma zbývajícím částem vstřebávajícím okny denní světlo z nábřeží.

V další místnosti si hrajete s camerou obscurou. Co vás na ní zajímá nejvíce?

Je to jednoduchý reflex světla, obraz převrácený vzhůru nohama. Místnost má skvělý výhled na řeku, osadili jsme do tří zatemněných oken camery obscury, dvě z nich mají optiku, třetí je obyčejná dírka. Místnost má specifickou atmosféru měnícího se denního světla, spolu se stmíváním nebo s oblačností.

Je to fascinující živý film, kdy na ploše plátna můžeme vidět ostrý obraz reality vedle sebe vzdálených plánů. Při běžném pohledu musí naše oko přeostřovat, ale tady je vše ve stejné ostrosti vedle sebe, Petřín i řeka. Je to neskutečná skutečnost.

Stále platí, že si v umění rád hrajete?

Ano, hra je pro mě tvůrčí princip.

Co vás čeká?

To naštěstí nevím. Nebo vím, jsou to domluvená hraní, třeba loutkové představení v Tokiu. Jinak radši moc dopředu neplánuji. Nechávám se životem překvapit.