Vynikající Marsalis s Českou filharmonií i bez ní

Čtyřdenní pobyt JLCO v Praze měl i výchovné zaměření a Američané uspořádali na počátku dvakrát masterclasses pro zájemce. V prvním učil Marsalis s celým bandem hru v orchestru, ve druhém pouze tři skvělí trumpetisté hrající se svým „šéfem“ v trubkové sekci učili naše mladé hráče tajům svého nádherného řemesla.

Typické pro Marsalisovo postavení v bandu je, že hraje normálně podle jazzové tradice vzadu nahoře v trubkové sekci, odkud i moderuje a jen občas vykročí před kapelu zahrát úchvatná sóla.

Hlavními body programu JLCO byly dva koncertní programy - samostatný v Rudolfinu ve Dvořákově síni (ve středu a v pátek, vždy před vyprodaným sálem) a čtvrteční open-air koncert spolu s Českou filharmonií na Hradčanském náměstí, kde zazněla Marsalisova třetí symfonie nazvaná Swing Symphony.

Samostatné koncerty JLCO jsou vždy jakousi součástí přehledu vývoje jazzu ve 20.století a jazzová klasika (Monk, Ellington, Gershwin) se v nich vystřídala se skladbami některých členů kapely. Konstatujme, že letos těch druhých bylo vícero, takže napadání Marsalise části jazzové obce za staromilství a purismus již dávno není pravdivé. Čtvrteční koncert byl i tradičním uzavřením sezóny pro Českou filharmonii a jako vždy na něj dorazilo při volném vstupu tisíce spokojených diváků.

Marsalis nejdříve naladil posluchače třemi standardy Dukea Ellingtona a pak už nastoupily oba orchestry společně, aby pod taktovkou Brita Waynea Marshalla přednesly Marsalisovou symfonii. Tu ale pro déšť nemohly dohrát, což bylo jediným kazem jinak skvělého večera. I tak (neboť chyběla pouze poslední věta) můžeme označit dílo jako průvodce dějinami a různými formami swingu. S potěšením jsme vnímali, že ani filharmonici se v něm neztratili a někteří (trubky a klarinet) byli zcela na výši vedle amerických kolegů. Koncert moderovaný Markem Ebenem přenášela i Česká televize.

Smutný konec sezóny ČF se smrtí jejich oblíbeného šéfa Jiřího Bělohlávka nakonec měl přece jen optimistickou tečku.