Článek
Rickman, jeden z nejvýraznějších divadelních herců, vstoupil do kinematografie relativně pozdě. Bylo mu dvaačtyřicet let, když zazářil po boku Bruce Willise ve svém prvním filmu pro kina, ve Smrtonosné pasti. Z výsluní včetně obou jmenovaných filmů neslezl až do smrti.
Nakladatelství Euromedia Group vydalo knihu Alan Rickman Deníky, v níž se můžeme dozvědět víc než z mnoha memoárových knih jiných osobností. Posmrtně vydané deníky nepodléhají autocenzuře, Rickman si v nich od roku 1993 až do roku 2015 zaznamenával, co dělal i co si o kom a o čem myslel.
„Stále jsem Alanovým odchodem zdrcená, ale tyto deníky mi připomínají spoustu z toho, jak si ho pamatuji. Zůstává tu jeho laskavost, jeho velkorysost, jeho podpora druhých, jeho přísně kritické oko, jeho inteligence a humor,“ píše v závěru své předmluvy Emma Thompsonová, jeho dlouholetá blízká přítelkyně. Šestkrát se spolu setkali i před kamerou, poprvé ve filmu Rozum a cit, naposledy v Harrym Potterovi a vězni z Azkabanu.
V první části se kniha nemusí číst každému snadno, protože je v ní mnoho odkazů na divadelní představení i méně známé filmy. Je třeba se občas podívat dolů na stránku do vysvětlivek. Přesto je to velmi sympatické čtení, v němž poznáváme člověka, který bere slávu s velkým nadhledem a humorem, ale práci vážně.
S Joanne Rowlingovou mluvil poprvé 6. října 2000 a o čtyři dny později si zapsal velkými písmeny: Harry Potter začíná. Ten den jel na zkoušku kostýmu, v němž pak prožil řadu let. Po premiéře filmu Harry Potter a Kámen mudrců 4. listopadu 2001 napsal: „Tento film by se měl promítat pouze na velkém plátně. Získá tím rozměr a hloubku, která odpovídá příšerné hudbě Johna Williamse. Večírek v Savoyi po promítání je mnohem zábavnější.“
V knize Alan Rickman Deníky potkáme mnoho slavných lidí. K řadě z nich choval Rickman úctu i obdiv, ale neváhal být ani kritický k sobě i druhým. A je zajímavé a poutavé si o tom číst.