Článek
Petro, jaké jsou vaše taneční zkušenosti?
Tanec mám moc ráda. Ale určitě to má pro mě limity, protože tančím bez jakékoli techniky, jen z radosti. Tím pádem se dá říci, že jsem vlastně tancem nepolíbená. Ale jako dítě jsem tančit chodila, dokonce na standardní tance dva měsíce v první třídě. Pak jsem přešla na street dance, scénický tanec, zkoušela jsem všechno, co holčička v dětství potřebuje zkusit.
A co taneční?
To jsme chodili na kulečník. To mě těžce minulo, to bylo v období puberty, na gymnáziu, a my jsme chodili místo tanečních potají na kulečník. Ale teď ráda tančím s manželem, to mě baví. Občas jdeme na maturitní ples, když ho mají třeba děti našich přátel a kamarádů.
A od 20 let jsem chodila, i když s obrovskými pauzami, k Janě Drdácké na flamenco, protože ho mám moc ráda. Tam můžu být sama a můžu tam dupat!
Měla jste v předchozích řadách StarDance nějaké své favority, které jste sledovala?
Úplně programově jsem celé řady soutěže nesledovala, ale určitě mě bavil Oskar Hess, na něj jsem se vždycky speciálně podívala. Ten mě zaujal. A Jana Paulová se mi líbila. To byli dva, kteří mi přišli jako zjevení. Líbili se mi všichni samozřejmě, ale když si mám na někoho rychle vzpomenout, tak to jsou tihle dva.
Jak vnímáte porotu, máte z jejích členů respekt?
Mám z nich respekt, jsou to pro mě všichni dobří tanečníci. Od pana Chlopčíka a Tatiany Drexler přes Janu Burkiewicz, kterou znám díky její tvorbě včetně práce pro dětské diváky, po Richarda Genzera, který nejenže za mlada byl, ale pořád je skvělý tanečník!
Kdy jste začala trénovat?
Když jsem se dozvěděla, že půjdu do StarDance, což bylo třeba rok a půl, dva předem, nechtěla jsem to moc řešit, protože by mě to moc stresovalo. Chodila jsem vždycky nějak cvičit. Chodím na barre, mám kamarádky, se kterými chodíme na dlouhé túry.
Ale je to stále moje tempo a moje síly, které určují, zda ano, nebo ne. Určitě jsou mezi účastníky soutěže jiní, kteří mají pečlivější přípravu. Třeba Radek Štěpánek. O něm vím, že už od ledna chodil posilovat a cvičit. Tak tam třeba rozdíl je, bych řekla (velký smích).
K rozhovoru se připojí i taneční partner Petry Nesvačilové Filip Hudlický.
Filipe, jaké bylo vaše první společné setkání?
Měli jsme prostor se na sebe naladit předtím, než jsme začali trénovat. Seznámení párů je někdy v březnu a pak je ještě pár měsíců, než se začne trénovat. Takže jsme se scházeli, vybírali jsme hudbu, připravovali jsme se mentálně. Každý máme totiž rádi trochu jinou hudbu, Petra radši vážnou, my tanečníci zase máme rádi, když to má nějaký rytmus a trochu vás to rozhýbe. Což, ne že bych chtěl hanit vážnou hudbu, ale úplně většinou nenabízí rytmus, který vás nakopne. Ale hledáme kompromis, a to i když spolu jezdíme autem na tréninky. Snažíme se to střídat, ne úplně 1 : 1, ale 1 : 2 v můj prospěch.
Trénujete už teď na hudbu a skladby, které zazní v soutěži?
Ano, když už děláme choreografii, tak samozřejmě na soutěžní písničku. Při technickém cvičení je vynecháváme, abychom si je ‚nepřeposlouchali‘. I tak je totiž uslyšíme tisíckrát, musíme to dávkovat. Takže když se učíme třeba základy waltzu nebo quickstepu, jedeme to na různé písničky, které mají stejný rytmus.
A jak je to s nabídkou na účast v soutěži v případě tanečníků?
My musíme přijít na casting, takže už tím vyjadřujeme svůj zájem. Já jsem byl pozvaný vzhledem k tomu, že jsem loni byl součástí company na StarDance Tour. Moc mě soutěž lákala. Bylo mi devět, když StarDance začalo, tancoval jsem a strašně jsem to hltal. Bylo to něco, co jsem dělal, ale za co se mi ve škole třeba i smáli. A najednou tu bylo potvrzení: Hele, je to v televizi, takže to má nějakou úroveň.
Do té doby moc veřejnost o tanec zájem neměla. StarDance bylo i pro nás tanečníky takové zadostiučinění. Na tanec se vždycky trochu koukalo skrz prsty, přitom je to sport, je to obrovská makačka – mnohdy i větší než jiné, obecně respektované druhy sportu. Navíc není jen o fyzickém výdeji energie a soustředění na výkon, je to i všechno kolem, projev, emoce… Díky StarDance Tour jsem zjistil, že mě to baví, a věděl jsem, že do toho stoprocentně chci jít.
V druhé zkušebně na Kavčích Horách trénují kaskadérka Hana Dvorská a Michal Kurtiš, který má za sebou v soutěži vítězství s Annou Polívkovou.
Hanko, jaký byl váš vztah k tanci před soutěží StarDance?
Mně se tanec líbí, ráda tancuju a myslela jsem, že umím tancovat. A teď jsem zjistila, že tancovat neumím ani trošku. Takže se to učím celé znova od začátku. Ale je to dobrý!
Láká vás spíš klasika, nebo latinskoamerické tance?
Nevím, co mě láká, protože mi nic nejde. Blízkého mi není nic. Musím se snažit se do toho zamilovat.
Cvičení a pohybu se věnujete celý život. Co je na tanci jiného?
Všechno. Zjistila jsem, že tanec je nejtěžší sport na světě. Nikdy nic jsem se takhle dlouho neučila. Cokoli jsem dělala, mi od začátku šlo a zlepšovala jsem se v tom. Teď mi to od začátku spíš nejde. Ale snažím se. A když to tak vezmu, ze začátku jsem byla úplné trdlo a teď už něco zatancuju. Tak asi tam nějaký progres je, ale to je díky Míšovi, je to dobrý učitel.
Sledovala jste předchozí řady StarDance?
Ano. Na televizi vůbec nekoukám, ale na StarDance jsem se zrovna dívala. Prostě se mi to líbí. V zimě často jezdíme na hory, ale pokud nejedeme, díváme se. A líbí se mi na tom, že si sedneme celá rodina, uvaříme si čaj, díváme se, hodnotíme a těšíme se na každý další díl. Je to dobrodrůžo a je to dobře udělané.
Měla jste svoje favority v předchozích řadách?
Fandím těm, které trochu znám. Fandila jsem Evce Adamczykové, ta byla výborná. Vždycky fandím sporťákům. Jako pro diváka je to spíš o sympatiích než o tanci.
Jak dlouho jste vy sama zvažovala nabídku na účast ve StarDance?
Neměla jsem moc času, měla jsem v podstatě jeden den. Byla jsem měsíc pryč kvůli jednomu projektu, při němž jsem byla úplně odstřižená od telefonu a e-mailu. Takže jsem na nabídku účasti ve StarDance kývla den před deadlinem, ale jsem ráda. Už se mi moc do žádné soutěže nechtělo, ale tohle je tak hezký pořad. A já se zabývám sportem, tohle je taky trochu sport. Je to šance ještě se něco naučit, mít nějakou novou náplň.
Přistupujete k tomu zodpovědně…
Nemám ale zase tolik času, abych celý den trénovala. Ještě cvičím ve fitku, tam mám svoje lekce, které musím odvést. Budu muset někoho sehnat, aby mě občas nahradil. Od září mám ještě bootcamp, ranní cvičení, na které se musím také připravovat. Nemohu na těch lekcích jen být a necvičit.
Takže to teď prostě bude náročné. Ale fyzická únava mi nevadí. Vadí mi, že mě bolí nohy. Nevím, co říkají ostatní holky, ale moje nohy na to nejsou zvyklé, bolí mě prsty v těch kramflekách. Jinak mě nebolí nic. My tu totiž každou hodinu ještě spolu klikujeme. Každý den přidáváme, už máme 27 dneska, viď, Míšo (směrem k partnerovi)?
A jak se vám, Michale, s Hankou tančí? Na jaké místo to vidíte?
Jde jí to, postupně se oťukáváme a stavíme to jako takové puzzle. Chtěl bych si co nejvíc zatancovat, takže se musíme dostat co nejdál. Ale o konkrétním umístění bych nemluvil. Hance to jde. Když jí říkám, že má dřevěný nohy, tak si poklepe na koleno a říká: Ne, to je železo. Mám takového „Robocopka“, ale když to promažeme, půjde to!
