Nejsem herec ani muzikant. Jsem člověk, který se živí hudbou a herectvím, říká Vojta Dyk

V Letišti jsem si poprvé seriálovou práci vyzkoušel, to bylo skvělé, protože tam byla výborná parta. Tam jsem se vlastně začal vůbec objevovat v televizi. Pak jsem si dokonce vyzkoušel i Velmi křehké vztahy na rok. To je rychlé, tam natočíte jeden obraz za půl hodiny. Ale tak jsem právě zjistil, že to není úplně moje cesta. Začal jsem si mezi seriály mnohem víc vybírat a nemám jich na kontě tolik.

Byl bych raději, kdyby natáčení bylo pomalejší, snažím se to vždycky nějakým způsobem co nejvíce natáhnout, abych měl na svoji práci čas. Tudíž tohle bylo zase po dlouhé době nějaké natáčení. Naposledy předtím jsem točil Pana profesora (seriál TV Nova 2021–2022).

Právě proto, že se ve filmovém světě nepohybuji každoročně, tak jsem neznal producenty ani režiséra Davida Laňku. Samozřejmě jsem znal herce – Martina Fingera a Kristýnu Ryšku. S ní jsem hrál už vlastně velmi dávno, poprvé to bylo v Národním divadle, potom stoprocentně v seriálech Nevinné lži nebo Soukromé pasti. Ale jinak jsem nikoho neznal.

Oslovily mě scénáře, bavily mě, připomínalo mi to jeden český seriál, který mám opravdu moc rád. Tak jsem si řekl: Jo, to by mohlo být dobrý. A pak to prostředí, co si budeme povídat, není úplně oblíbená policejní sekce, když kontroluje samotné policisty. Tak mi to připadalo, že si člověk může i trošičku rýpnout. A někdy říkám, že až bude muset být kontrola i na GIBS, tak už bude v českém státě opravdu špatně.

Díky tomu, že to je pro mě všechno cizí svět a doufám, že třeba prostředí Vězeňské správy i dál bude, nemůžu říct, jestli mě něco úplně zaujalo. Ale nejvíce překvapivé asi bylo právě to prostředí vězení. Sice o tom něco tušíte, ale nikdy nevíte, že se to může dostat do takových obrátek.

Ale to je vlastně skoro u každého dílu. Máte o tom prostředí nějakou představu, říkáte si, že něco takového se dít musí, když ten GIBS existuje, ale že by to bylo v takové míře, to člověka překvapí. Chodí po ulici a vůbec neví, co se vlastně v tomhle světě děje.

Fyzicky ani ne, protože se snažím udržovat už celkem dlouho, pohyb mě baví. Ale chodili jsme na střelnici. To jsem od doby, kdy jsem byl malý kluk a hráli jsme si na vojáky, nedělal. Teď to nastalo se skoro opravdickými pistolkami. Teda s opravdickými, ale se skoro opravdickýma náboji.

Tak jsem si vyzkoušel sílu zbraně, k nimž mám dost ambivalentní vztah asi jako každý. Nemám je prostě rád. Takže mě zároveň děsí, ale zároveň na tom musíte být tak dobře, aby to vypadalo, že vás to neděsí.

Neděsí mě ty zbraně samotné, ale to, co zmůžou, co můžou udělat. No a s těmi zbraněmi vás učí většinou zacházet takoví rázní chlapíci, což byli i v tomto případě, takže jsme se učili s Kristýnou různě vnikat do místností a podobně, aby to vypadalo věrohodně, to bylo dost zajímavé.

Člověk musí zpracovat ten zpětný ráz, ten je v některých případech velký. Vtipné bylo, že někteří kolegové v epizodních rolích byli z jiných seriálů zvyklí střílet určitým způsobem, nás to zas učili jinak, takže i tohle jsme třeba museli sjednotit.

Dřív se učilo, že máte dlaň pod druhou rukou, teď jsou ruce spíš vedle sebe a palce souběžně. Díky tomu, že se v tom doteď opravdu nevyznám, tak je to spíš vtipné pozorovat to hašteření se o to, kdo to vlastně zná nebo i dělá správně.

Nevím. Nejsem nic z toho, já to akorát dělám. Nedokážu to definovat. Když to člověk vezme hlouběji, trochu si nad tím tak zafilozofuje, tak zjistíte, že nejste nic. Že jste člověk, který se shodou okolností živí hudbou a herectvím, vystudoval herectví, ale co je to být herec nebo být muzikant? Dělám obojí, ale naučil jsem se to nerozlišovat. Je pravda, že jedno ovlivňuje druhé a druhé zase první. Vystudované mám herectví, ale přitom hraji méně, než zpívám.

Snažíte se využít všechno, když už k tomu máte vlohy. Na druhou stranu je pro mě občerstvující věnovat se občas divadlu, protože si pořád myslím, že divadlo je grunt herectví. Jakmile člověk dělá divadlo, pozná se to i při natáčení – třeba v tom, že herci umějí mluvit. Ve filmu dnes bohužel často vidíte, že herci šumlují. Mně se to občas také stane, ale to už v sobě musím mít pár, 20 panáků.

Není o tom zatím co říct, uskutečnilo se jenom seznámení s tanečnicí Catharinou Málek, která je výborná a je to Rakušanka. Prohlásil jsem nás za funny couple, protože pravděpodobně dost toho mezi námi bude ztraceno v překladu.

To sice ano, ale na tréninku nějaká domluva být musí. Ale uvidíme, nějak to upatláme. Jsem rád, že Katarína (Catharina Málek) je moc fajn. Zatím ale ani nemám čas se těšit, protože do toho řeším věci, které budou ještě na konci roku po StarDance.

Rozhodl jsem se, že zopakuji svůj projekt Dyk jsou Vánoce, vánoční koncerty, které byly třikrát v Lucerně a teď jsem si říkal, že je uděláme v O2 Universum. Bude to s Janáčkovou filharmonií Ostrava, takže to musí být větší prostor. A také budu mít jednu hvězdnou hostku. Je to Celinde Schoenmaker, nizozemská zpěvačka působící v Londýně, která účinkovala mimo jiné i v hlavní roli muzikálů Les Misérables a Phantom of the Opera na West Endu.

Je to výzva. Mám rád, když všechno někde začne a někam to směřuje. S tancem mám trochu problém. Jak měřím skoro dva metry, těžko se mi tancuje v malých prostorách a mezi velkým množstvím lidí. V ideálním případě potřebuji tančit někde, kde je parket, jako právě při StarDance.

Velmi rád tančím se svojí ženou, tančí skvěle, ale máme rozdílný přístup. Ona je hned uprostřed davu, je jí to jedno, protože je malinká a drobounká. A já jako ta žirafa si radši někde hledám osamělý kout, kde je víc místa a vykružuji tam ty svoje kreace, které ještě nikdo nikdy neviděl – a tam si je mohu předvést.

To doufám, že by moje výhoda mohla být. Já vlastně neumím tančit, tančím to, co slyším. To mě na tom baví. Ale ve StarDance to, co člověk má, anebo i nemá, musí dát do nějaké formy. Od toho bude ta moje přísná Rakušanka, která je taková akorátní. Já jsem v tom spíše liberální, takže na to jsem zvědavý!

Oslovovali mě už několikrát a vždycky jsem řekl: ne. A teď mám pocit, že jestli si to chci někdy vyzkoušet, tak je teď asi ta poslední možnost. Pak už bych to neudýchal a už by se mi nechtělo zvedat ta kolena a tak. A navíc mám pocit, že jak je kolem té soutěže takový mediální nátřesk v tu chvíli, tak že člověk už v mém věku se z toho nemusí nijak položit.

Na příští rok chystám s kamarádem Kubou Prachařem koncert Nedvědi 27, což bude taková vzpomínka, rozšíření toho nedvědovského étosu. Zjistili jsme, že jsme na písničkách bratří Nedvědů vyrůstali a většina z nich jsou hity.

Člověk je zná, aniž by je nějak programově poslouchal. Se ženou jsme jejich písničky vždycky poslouchali v autě. A některé jsou opravdu pohlazení po duši, mají krásnou melodii, texty a Táňa jednou řekla: Ti by měli mít koncert ještě. A já už si to tehdy sumíroval v hlavě.

Oslovil jsem Kubu, se kterým máme podobné divadelní smýšlení. A společně jsme oslovili bratrance Vojtu a Honzu Nedvědovy, což jsou pokračovatelé odkazu svých otců Františka a Jana, a budeme dělat koncert v O2 aréně.

Ano a my jsme je shodou okolností oslovili ve chvíli, kdy si řekli, že budou spolu hrát. My do toho chceme trochu zapojit i náš divadelní svět, proto jsme oslovili bratry Cabany, kteří se toho ujmou jako režiséři. Takže bratranci Nedvědovi s bratry Cabanovými.

Bude to až za rok, takže to teď teprve vzniká. Ale určitě to nebude jen hudba, chceme ty písničky nějakým způsobem rozžít, ale zároveň samozřejmě zachovat to, co lidé znají.

Je to legitimní dotaz, chápu ho. Pro mě určitě to ironie není, ale pamatuji si, jak ve své době poslouchat Nedvědy bylo něco jako poslouchat Michaela Jacksona. Já, kdybych někomu v době svého dospívání řekl, že poslouchám Michaela Jacksona, měli by mě za hlupáčka, protože všichni poslouchali reggae nebo tvrdší muziku.

Ale já to tak neberu. Navíc u Nedvědů mám pocit, že se stali součástí národní identity. Táborák, zpěv s kytarou, jelikož jsme všichni takoví chalupáři. To ale nejsou jen Nedvědi, to je také Wabi Daněk, Kameloti, Spirituál Kvintet… Trochu mi to dneska chybí, protože dnes se muzika dělá trošku jinak a já už tam tu melodii ani slovo neslyším.

V tomhle jsem velký boomer. I když se v současné muzice orientuji, protože to je moje práce, poslouchám mladé interprety. Ale emocionálně mě to moc nezasahuje, i když jsou samozřejmě výjimky.