RECENZE: Nové sci-fi od tvůrce Perníkového táty vykročilo jistou nohou. Pluribus působí svěže

Před pár měsíci se objevil ve spojení se seriálem žlutý plakát. Lákal na budoucí projekt Apple TV+ a napínal diváky jako kšandy. Výsledek, tedy první dvě epizody, které zatím platforma vypustila do světa, dokazuje, že neokoukané sci-fi stále ještě vznikat může a že ne vždy je potřeba se hnát za extrémy a absurditami. Ačkoli i zde leccos absurdně působí.

Pluribus se odehrává v nedaleké budoucnosti, kde se lidstvo nakazilo zvláštním mimozemským virem, nebo spíše „darem“. Ten sjednocuje mysl všech lidí do jednoho kolektivního vědomí a dělá z nich usměvavé, mírumilovné bytosti bez hněvu, ambicí i konfliktů. Touhy, přání a individualita jako by zničehonic zmizely z povrchu zemského.

Jen jedenáct lidí na planetě se zdá být vůči viru imunních. Jednou z nich je Carol Sturkaová, úspěšná, ale zoufale osamělá spisovatelka romantických fantasy románů pro ženy. Hraje ji Rhea Seehornová (Kim z Volejte Saulovi - další známé dílo Vince Gilligana), a právě její kritický pohled dělá z prvních epizod působivou podívanou.

Carol je ponurá postava, výbušná i vzteklá, která nechce, aby jí někdo pomáhal. A už vůbec si nepřeje žít ve světě, který se na ni nepřestává usmívat a opakuje do zblbnutí: „Chceme ti jen pomoct, Carol.“

Na první pohled to vypadá jako lehká oddechovka: virus způsobuje celosvětové štěstí, lidé jsou k sobě laskaví, všichni sdílejí zkušenosti, vědomosti, city i vzpomínky. Ale Gilligan z této premisy postupně skládá mrazivou noční můru. Co se stane, když se všichni shodnou? Když neexistuje konflikt, oponent, překvapení ani vztek? Zůstaneme pak ještě lidmi?

Pluribus se nebojí klást otázky, na které neexistuje jednoduchá odpověď. Vstřebávat celý koncept příběhu je však velice zábavné, především proto, že to člověka nutí se ptát dál a dál. Po dvou dílech stále o viru a nakažených spoustu věcí nevíme, ale je skvělé to postupně objevovat.

Carol pomalu přichází na to, že když většina rozhodne, menšina proti ní nemá žádnou šanci. Není ale žádná hrdinka, její výbušnost spustí nejednou řetězec událostí, jež vedou ke smrti milionů lidí. Stejnou paseku ale nadělal i virus, když udeřil, krev na rukou tak nemá sama. Setkání s ostatními nenakaženými jí však nepřinese žádné kloudné rozhřešení a samota i frustrace Carol se tak jen dál prohlubují.

Pluribus funguje jako černá sci-fi alegorie, podvratná satira, jejíž tíživý příběh pojednává o osamělé ženě, která se musí naučit žít ve světě, kterého odmítá být součástí. Ze situace ale nevidí žádné východisko. Jako ztracená včela, která se zatoulala mimo svůj úl, jenž mezitím padl.

Vizuálně je Pluribus příjemný a hladký, plný jemných detailů a obrazových ironických narážek. Kamera je jistá, obrazy jasné, hudba zneklidňující. Dialogy jsou tak akorát chytré a vtipné, aby i přes všechny nabízející se otázky zaujaly a bavily.

Seehornová celému projektu kraluje, její výkon je křehký i neústupný, plný drobných nuancí. Divák si k ní dokáže velmi rychle utvořit pouto. Krásně ji doplňují vedlejší postavy v čele s Karolinou Wydraovou (Dr. House), jejíž výkon je také jistý a přesvědčivý.

Gilligan přidává postavy i děj s rozvahou tak, jak to rád dělává, a jasně naznačuje, že Pluribus není únikovou zábavou. Je to sci-fi, které nutí diváka přemýšlet. A přestože jeho tempo není vždy nejpřívětivější, jde zatím o jeden z nejzajímavějších projektů letošního roku. Troufalý, zvláštní a znepokojivě aktuální.