RECENZE: Hedda nabízí temně smyslnou a stylisticky dotaženou reinterpretaci Ibsenovy klasiky

Hedda, uvedená na platformě Prime Video, oproti blockbusteru Marvels působí dotaženě v tom, že nabízí autorskou vizi, jak se podívat na jednu z nejhranějších divadelních her. Ta byla uvedena v roce 1891 jako drama o čtyřech dějstvích.

Nia DaCosta tento divadelní půdorys se stejným počtem aktů zachovává, jen děj přenáší z konce 19. století do padesátých let toho minulého.

Norsko vyměnila jako autorka adaptace za Anglii, proměnou prošel i gender a rasa některých postav. Heddina bývalá láska z mládí Eilert se změnil na ženu, její bývalou milenku Eileen (Nina Hossová). Potýkání se s alkoholem a to, že se uchází o stejné místo na univerzitě jako manžel Hedy, zůstalo stejné.

Hlavní hrdinka je černoška, stejně jako soudce Brack (Nicholas Pinnock), který očekává za půjčku na jejich honosné sídlo náklonnost paní domu, přesahující společenský ráz. Hedda je představena jako party girl, která si užívá přízně mužů i žen, s nimiž střídavě koketuje.

Její manžel George Tesman (Tom Bateman) jí koupí aristokratického sídla na anglickém venkově chtěl splnit to, po čem jako nemanželská dcera generála Gablera a míšenka vždy toužila. Privilegované postavení ve společnosti, jež na ni kvůli jejímu původu nahlížela skrz prsty.

Děj se odehrává během večírku po návratu manželů Tesmanových z cest. Hedda se chce uvést jako co nejlepší hostitelka a podpořit tím manžela v jeho snaze získat akademické místo. K tomu by mu mohl dopomoci profesor Greenwood, jemuž chce na večírku ukázat rukopis své knihy o sexualitě i Eileen.

Svobodomyslná Eileen by ziskem profesury mohla nezávisleji utvářet svůj život, Georgeovy pohnutky mají více materiální charakter. Zmizelý rukopis chystané knihy plní funkci MacGuffinu příběhu a stává se nástrojem manipulací a intrik, vedoucích až k osudovému výstřelu.

Od něho se děj odvíjí. Hedda policistům objasňuje, co se na večírku stalo do jeho zaznění. Retrospektivně tak sledujeme události na panském sídle, které se stává důležitým prostředkem vyprávění. Oproti jevištnímu tvaru, realizovanému ve dvou místnostech vily, kde se všechny dramatické okamžiky odehrávají za scénou, dává ten filmový tvůrcům možnost využívat jeho rozlehlý areál s živým plotem nebo jezerem, kam se rozjaření návštěvníci uchýlí k nočnímu koupání.

S množstvím vypitého alkoholu postavy ztrácejí zábrany i ostražitost, na rozdíl od Heddy, která vše z pozadí orchestruje k naplnění svých záměrů. Tuto optiku přejímá i kamera Seana Bobbitta, pracující nejen s dynamikou v sále, například u tanečních scén, ale i s tou mocenskou.

Řemeslná stránka filmu v souhře všech jejích složek posiluje elektrizující a současně nepředvídatelný vývoj událostí. Od dobových kostýmů přes zkoumání zákoutí domu a jeho přilehlého okolí po nervní hudební podkres skladatelky Hildur Guðnadóttirové, zvyšující až hororově napětí panující v sále a napojující se na temné záměry hostitelky, vše slouží záměru podat dobové drama tak, aby působilo co nejvíc živě a aktuálně.

Původní hra, tematizující postavení žen na konci 19. století, je ve filmu obohacena o nové akcenty rasové, genderové i týkající se sexuální identity. Větší prostor zde dostává postava They (Imogen Pootsová), která se dokázala vzdát toho, co Hedda ne a jít za hlasem svého srdce.

Hedda, Eileen a Thea tvoří trojici žen s různým přístupem k tomu, jak se vyrovnat se společenskými omezeními, která jako ženy pociťují. Ta zasahují jak do jejich privátní sféry coby queer osob, tak do jejich profesních ambicí. Touží po vymanění se z rolí, které jim přidělili muži, jež nad nimi ztrácí svou kontrolu.

George je ve vleku své dominantní ženy, která se všemi bezohledně manipuluje, protože to jediné jí dává smysl v její maloměšťácké existenci. Thea její intriky odhalí, ale není připravena jim tak úplně čelit. Obě se pak vztahují k Eileen, jež se stává bitevním polem vzájemných rivalit a nenaplněných tužeb.

Tessa Thompsonová v hlavní roli je magnetizující. S ladnou elegancí za pomoci temné energie své postavy udržuje kontrolu nad melodramatickým vyprávěním i jeho stylistickým uchopením. Režisérka mu umí dát akcenty, které jsou v souladu s duchem původní hry a jež zároveň oslovují současného diváka.