Tomáš Klus: Otevřel jsem si vrata do tvůrčí rajské zahrady

S Honzou Svěrákem jsme se potkali před osmi lety na natáčení pohádky Tři bratři. Porozuměli jsme si a od té doby jsme se nepravidelně scházeli na kávu nebo čaj. Přitom jsme probírali věci, které nás zajímaly, na něž jsme třeba měli různé pohledy, a v diskusích jsme se vzájemně obohacovali.

Jednou mi zase takhle zazvonil telefon. Viděl jsem, že volá Honza, a hned mě napadlo, že asi nastal čas, abychom šli na čaj. On mi ale navrhl, jestli bych nechtěl napsat písničky pro jeho libreto k muzikálu. Prý ho nenapadl nikdo jiný, kdo by byl schopen vytvořit šestnáct skladeb, které by se mu mohly líbit. To mě samozřejmě potěšilo, a když jsem si pak přečetl libreto, které se mi líbilo, souhlasil jsem.

Žádnou. Nikdy jsem na ně nebyl ani jako tvůrce, ani jako herec a zpěvák, dokonce ani jako divák. Ve svém životě jsem jich viděl jenom pár. Nicméně nabídka od Jana Svěráka se neodmítá. Poznal jsem ho navíc jako čirou inspirativní bytost, a tak jsem neváhal ani vteřinu.

Díky tomu se mi otevřelo úplně nové pole působnosti. Zjistil jsem, že muzikál je vlastně velmi svobodný žánr, v němž si autor hudby může, když má dobrého spoluautora, dělat, co chce.

Teď už zkoušíme a musím říct, že mi řada kolegů, zkušených muzikálových herců, řekla, že ten náš je výjimečný. Třeba jenom v tom, že písničky jsou napsány v mnoha žánrech. Jsou tam rap, country, gospel, folk, celá řada stylů. Vyřádil jsem se.

Možná jsem s tím experimentováním trochu úchylný, ale strašně mě baví sahat do různých hudebních škatulek. Muzika pro mě vždycky byla jenom jedna, ta, která dělá lidem radost. A díky práci na muzikálu jsem si takříkajíc otevřel vrata do tvůrčí rajské zahrady.

Ano, létaly kolem mě. Dělo se to ale v době, kdy jsem byl mladší, vlastně na začátku mé kariéry. Potom se možná rozkřiklo, že je nepřijímám, a ony chodit přestaly. Neodmítal jsem je kvůli nějakému předsudku. Prostě jsem si neuměl sám sebe v muzikálu představit.

Už na DAMU jsem měl velké problémy s tancem, který mě opravdu nebavil. Vážně jsem si nedokázal představit, že bych na pódiu tančil, natož při tom ještě zpíval.

Postupem času mi došlo, že věci nemusí být tak, jak jsem je viděl ve svých nejhorších představách. A zkoušení muzikálu Branický zázrak mi ukazuje, že jsem se skutečně mýlil a že to naopak může být zábava.

Budu. Musím ale říct, že Tomáš Rychetský, který dělá choreografie, mi maximálně vychází vstříc. Na začátku mi tvrdil, že mě zná z několika koncertů a ví, že tančit umím. Já si myslím, že mé pohybové kreace s kolegy muzikanty na pódiu a stylizovaný tanec na scéně jsou něco zcela jiného, nicméně jeho styl práce, při kterém vychází z metody pracující s přirozenými pohyby těla, mi sedl.

Jsem teď intuitivní tanečník, přičemž slovo tanečník patří do dvojitých uvozovek. Tomáš mě zbavil strachu z tance, a dokonce mi ukázal, že i pro takové dřevo, jako jsem já, může být zábavný.

Je mezi námi jediný rozdíl, a to deset let, o které je Pavel starší než já. Pro mě je Branický zázrak příběh trochu čechovovský. Děj je zprvu obecný a možná docela banální. Je lehké se s jeho hrdiny ztotožnit, ať už jde o hlavní roli, nebo kteroukoli z vedlejších. V příběhu ale nastane až magický zlom, který je už ryze nečechovovský a neobecný, protože se nestane každému.

Přesto jsem přesvědčen, že celá hra může pohnout člověkem. Nemyslím jenom emočně, ale i na vnitřní bázi, kdy dokáže sáhnout až na vnitřní světy, pomoci je v divákovi otevřít a umožnit mu odejít z divadla s tím, že uvěří ve svůj vnitřní potenciál.

S Pavlem Krajíčkem jsem se snadno ztotožnil. Jen si myslím, a to se nechci holedbat, že k poznání, že jsem sám svého štěstí strůjcem, jsem došel o deset let dříve než on.

Honza mi dal jasné mantinely, pracoval jsem s kreativním limitem. Jenže ono se to ukázalo být skvělé. Například Honza Lstibůrek, který je členem mé kapely a v muzikálu rozepisuje aranže písní pro skupinu, která je bude při představeních naživo hrát, mi řekl, že je příjemné poslouchat mé skladby, když v nich nezpívám o sobě.

Při psaní písniček pro muzikál jsem věděl, co a jak mám kterou písní říct. Neulétával jsem tedy k velkému hraní si se slovy nebo symboly, což by od samotného příběhu odvádělo pozornost.

Mimochodem, začal jsem tímto způsobem tvořit víc. Má žena Tamara napsala knížku pro děti a já z pohádek v ní udělal písničky. Byl to stejný způsob práce, měl jsem limit, téma, a jen jsem si hrál s hudbou a hledal správná slova. Přesně takhle jsem v roce 2011 psal písně na desku Racek. Předem jsem věděl, o čem budou. Při psaní dalších skladeb je to jinak. To jako kvočna sedím na vajíčku a čekám, dokud písničky nevysedím.

Ano, budu ve všech představeních. Když už jsem si v muzikálu nikdy nezahrál, teď si to užiju.

Popravdě řečeno jsem řešil, jestli to turné vůbec odehraju. Pár dní předtím, než začalo, jsem se vrátil z ukrajinských hranic a nevěděl, jestli je správné vystupovat, když o několik stovek kilometrů dál zuří válka.

V půlce prvního koncertu ve Žďáru nad Sázavou jsem ale pochopil, že je to v pořádku, protože život je třeba nejenom chránit, ale i oslavovat, a že hudba je k rituálu oslavy života jako stvořená. Znovu jsem zjistil, že mé poslání je bavit lidi. Když vidím, že to funguje, musím ho naplňovat.

Na autogramiádách po koncertech se nicméně dozvídám, že stejné pochybnosti o tom, zda na koncertě být, měli i někteří diváci. Nakonec však odcházeli potěšeni, s rohlíkem od ucha k uchu. A to je, podle mě, správné.

Může se vám hodit na Zboží.cz: