Článek
Co vás přivedlo ke Gershwinovi? Hudba?
Prvním důvodem bylo, že jsme s mým stálým spolupracovníkem Josém Montalvem pro Lyonskou operu loni v dubnu režírovali operu Porgy a Bess. Samozřejmě mě oslovuje Gershwinova hudba, Gershwin mě zajímá jako skladatel, ale zároveň jako člověk.
V jeho hudbě cítíme na jednu stranu výraznou radost a štěstí, které umí v posluchači evokovat. Na druhou stranu v průběhu celého svého života Gershwin hledá, jak v sobě vevnitř najít a dosáhnout štěstí. Ve svém nitru nebyl spokojený a tím, co se kolem něj dělo, byl hluboce zraňován.
Vaše nová choreografie se svým pojetím vzdaluje lehkosti a nezávaznosti předchozích představení, jako je Paradis z roku 1999.
Máte pravdu, v tomto představení se prvně otevřeně pouštíme do napětí, které je v Gershwinově díle mezi radostí a společenskopolitickým zpytováním. Taky se explicitně vyjadřujeme k politickému problému a k sociálním otázkám.
Úplně poprvé. V předchozích dílech jsme to dělali implicitně, protože náš soubor je směsí kultur a přináší směs hudebních a kulturních tradic, nyní to děláme otevřeněji.
Proč jste choreografii Good Morning, Mr Gershwin věnovala otázce rasismu?
Volba tématu, jímž je rasismus, se pojí především s mým zájmem o přechod, který ve svém díle udělal Gershwin. Byl schopen přejít od radosti a vzrušení ze života v Americe dvacátých let k vážnějším sociálně-politických tématům. Pro mě byl důležitý právě tento zásadní přelom a zajímá mě, jak je možné, že k němu došlo.
Gershwin také představuje zajímavý příklad toho, jak se mísí kultury a hudba. Ve své tvorbě spojuje židovskou tradici, byl znalcem evropské hudby, zajímala ho černá americká a africká hudba – v Porgy a Bess se dokonce objevují tradiční africké zpěvy, které sbíral.
Ve své tvorbě ukazuje možnost míchat kultury a takto se dostat za horizont rasismu To, co se skrývá za naším stanoviskem, je myšlenka potřeby neustálého překračování stávající situace ve snaze dojít k setkání myšlenek a světů představ, který každý máme.
Je rasismus v dnešní době skutečně tak palčivým problémem, když poslední velké rasové bouře v USA byly v Los Angeles v roce 1992? Ani v záběrech použitých v představení nejsou novější záběry, objevují se tam už jen starší z lynčování a z velkých protestů z 60. let.
Je to stále aktuální a velký problém, velmi důležitá otázka nejen v Americe. Je ale třeba dodat, že právě umění a hudba mohou posunout pohled na soužití kultur dopředu. Jako umělci můžeme také reflektovat pozitivní změny, které nastávají, ale současně si musíme uvědomovat, že to nestačí.
Částečně jsme se pokusili v choreografii znázornit svou vizi možnosti soužití ve finální scéně, když po úryvku z Porgy a Bess přicházejí bílí tanečníci a tanečnice a představení končí obrazem společného soužití, kdy jsou na scéně jak bílí, tak černí tanečníci.
A co pro vás znamenal přechod od tancování k choreografii?
Nechci se chválit, ale pro mne to nebylo obtížné, protože jsem vždy měla velký zájem o to, co dělají ostatní tanečníci. Zajímalo mě to více než to, co dělám já, bylo to pro mě důležitější než jen zlepšovat samu sebe. Takže práce choreografky pro mě byla tou pravou.