Článek
Hlavním tématem celé prezentace je vizuální, ale také umělecká pocta výrazným tuzemským ženám (už nežijícím) napříč historií. Říká se, že muž je sice hlava, ale krkem, který jí hýbe, je právě žena. Žena, která má v sobě noblesu, ale i neústupnost, příjemné chování, empatii a sociální inteligenci.
Tak, jak to měla nastavené například Olga Havlová, jejíž portrét visí v hlavním galerijním sále mezi podobiznami podobných femme fatale na jakémsi tablu, které vytvořila výtvarnice, sochařka a scénografka Jana Kroftová Bačová. Díváme se do tváří čtyřiceti dam, které v naší i světové historii vyoraly opravdu hlubokou brázdu.
Ať už se jedná o sportovkyni Danu Zátopkovou, herečku Vlastu Chramostovou, hudebnici Irenu Havlovou či diplomatku a političku Madeleine Albrightovou. Všechny symbolicky hledí směrem k bustě výtvarnice Marie Čermínové, zvané Toyen, od Sylvie Choisnelové. Jako kdyby se obě linie vzájemně protínaly s třetím výrazným bodem, totiž vystavenou daguerrotypií anonymního autora z roku 1855.
Z šera věků najednou do naší doby vstupuje legendární spisovatelka Božena Němcová. Sedí zřejmě na nějakém křesle a má přes sebe přehozený pléd. Ovšem její rysy se už ztrácí v mlžném oparu zapomnění.
Je považována za patronku všech moderních žen, ale za jejich pramáti můžeme směle označit Věstonickou venuši. I její podobiznu na výstavě najdeme. Renata Drábková ji zobrazila na velkoformátovém obraze jako červenooranžovou bohyni kyprých, ale přesto důstojných tvarů. Na to, že světlo našeho světa spatřila v mladém paleolitu, má stále v sobě schopnost lidi zajímat.
Ještě jednu osudovou ženu naší historie zde musíme zmínit. Totiž Anežku Českou. Fotograf Josef Moucha ji připomíná vlastně zprostředkovaně, díky černobílému snímku Mše k poctě blahoslavené Anežky České (6. 3. 1988). V pološeru kostelní lodi se tísní mnohohlavý dav. Lomenými oblouky gotických kleneb i vitrážemi pronikají proudy světla a směřují k oltáři. Temná a mysteriózní atmosféra je umocněna určitou anonymitou či neuchopitelností.
Podíváme-li se na ženskost z druhé strany, tedy z oblasti fyzična, jsou výrazným fenoménem ženská ňadra. Ať už je bereme jako symbol kojící matky, nebo symbol erotické přitažlivosti. Ovšem tento, alespoň pro někoho zásadní fenomén, lze zobrazovat nenásilným způsobem, což ve své tvorbě ukazuje malířka, sochařka a ilustrátorka Věra Nováková. Na jejím obraze dominují dvě namodralé hory homolovitého tvaru, mezi nimiž vychází zlatavé slunce.
Tato výstava jako kdyby do této doby ani nepatřila. Ukazuje totiž ženy coby nezamindrákované, silné, ale přesto noblesní osobnosti, které se programově nevymezují proti nepřátelskému samčímu prostředí. Tyhle dámy nepotřebují být nepěkné a nemilé, jsou totiž takovými osobnostmi, že se dokáží prosadit ve všech záležitostech jen vahou své persony.