Článek
Ljubimov hru, o tom jak chovanci ústavu duševně chorých pod vedením markýze de Sade inscenují hru o zabití Marata, pojal velmi netradičně - dal jí formu muzikálu a uplatnil v ní i akrobatické prvky. Odehrávala se na scéně za mnohoznačnými mřížemi, které oddělují divou zvěř v cirku od diváků i svět normálních od světa bláznů.
V časech, kdy doba vymknuta z kloubů šílí - a o těch Mart a markýz de Sade pojednává - ovšem není zcela jasné, kdo je vlastně normálnější. Ljubimov akcentoval především politickou linii hry: ukazoval jak tragické následky může mít revoluce, která začne požírat vlastní děti.
Jeho asketický Marat, který kvůli čistotě revoluce neváhá obětovat ne desítky, ne stovky, ale tisíce lidí, je hrůznější než libertinský markýz, který ovšem také opovrhuje církevním pokrytectvím a falešnou morálkou. I de Sade, jež s takovou chutí rozněcuje svou fantazii obrazy krutosti, v nichž se sex snoubí se smrtí, je doslova zděšen krvavou lázní, v niž se ztrácí individualita jednotlivce a jeho utrpení.
Ljubimov čerpá ze zkušeností člověka dvacátého století, které teprve ukázalo hrůznost totalitních režimů zrozených za revolucí a převratů. Přitakání ředitele ústavu Napoleonovi, jen předzvěstí toho, co přijde. Současně je varováním, že ani zdravý selský rozum, který radí přimknout se k mocným, nemusí vždy představovat nejlepší řešení.
Obsah se neztratil ve formě
O Ljubimovově režisérském a inscenačním mistrovství svědčí, že ani ve formě muzikálu, se toto poselství nevytratilo. Přitom si ještě stačil pohrávat s proměnami formy, chvílemi se přiblížil až formě cirkusu - to když převládly artistní prvky a kapela zněla až dryáčnicky. Ve scéně stepu se zase přiblížil broadwayskému muzikálu, jež ovšem obohatil prvky flamenka. Weillovsky laděná hudba zase umocňovala brechtovské polohy, nechyběly však ani vypjaté masové scény evokující hrůzy komunismu, ani dokonale zvládnuté monology.
Ljubimov jasně ukázal, že zvládá celou řadu postupů, které mu umožnily použít právě skutečnost, že šlo o "divadlo na divadle, navíc inscenované chovanci ústavu duševně chorých. Přestože mísil vysoké nízkým, inscenace neztratila na kompaktnosti, Ljubimov dokázal najít vždy adekvátní polohu, která se neprotivila celku.
Dobří herci a skvělí muzikanti
Taganka se představila v Praze jako mimořádně kvalitní soubor z herců, kteří mají široké spektrum záběru, což platilo také o vynikajících muzikantech, kteří dokázali cirkusovou hudbu a la Tiger Lillies střídat banálním rock´n ´rollem i freejazzovými polohami nebo undergroundovým rituálem Plastiků.
Petre Weiss: Marat a Markýz de sade, režie Jurij Ljubimov, Divadlo Na Tagance, Kongresové centrum, Praha