Článek
Jaké bylo vaše koncertní léto?
Léto bylo dobré, ale vystupuje se málo. Festivaly, které jsem měl dohodnuté, se musely přesunout, stejně tak turné v Německu. Jedu teď tak na pět procent normálního provozu.
Podařilo se vám přesunout představení v Lucerna Music Baru na 20. září bez komplikací?
Vzhledem k tomu, že vystoupí padesát umělců, bylo náročné najít termín. Stěžejními hosty jsou Michal Malátný, Dalibor Gondík, Hostivický pěvecký sbor a Jirka Vejdělek, od těch jsem se musel odpíchnout. Jsou to obvykle vytížení lidé, ale naštěstí teď není v naší branži vytížený nikdo, což je hořká pravda. Koncert se už překládal dvakrát, takže pevně doufám, že tentokrát to vyjde.
Co zajímavého se objeví na programu?
Budou nějaké novinky. Třeba Michal Malátný si objednal píseň z německého seriálu Babylon Berlin. Já ho moc neznám, ale ta písnička je výborná a přearanžoval jsem ji pro nás. Dalibor Gondík si s námi zazpívá Dej mi víc své lásky od skupiny Olympic, kterou jsem také předělal.
Obvykle dělám swingová aranžmá známých písní od Visacího zámku přes Tři sestry až po Bruna Marse a Christinu Aguileru. Mimo to jsem zkomponoval swingovou skladbu Casino Royal, která zazní v předpremiéře. Představíme i náš standardní repertoár, který mají naši příznivci rádi.
Inspiroval jste se v aranžování skladeb nějakou zahraniční kapelou?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to vymyslel. Inspiroval mě německý zpěvák Max Raabe, který to dělal už před třiceti lety. Chodil na naše koncerty v Německu, když jsem ještě hrál s Ondrou Havelkou, a strašně se mu líbily. Má v Německu podobnou kapelu jako já, je slavný a populární a v jednu chvíli začal dělat tohle.
On tu myšlenku už opustil, ale já ji pořád rozvíjím. Pak je tu samozřejmě projekt Postmodern Jukebox, ale jeho členové to dělají v malé partě.
Na koncert jsou pozváni i zahraniční hosté. Jak vznikla spolupráce s nimi?
Nejkrásnější životní setkání vznikají náhodou. Setkání s Chuckem Wansleym, který přijede, bylo jedno z nich. Kamarád, jenž hraje na bicí, ho přivedl na jedno mé hraní tady v Praze před čtyřmi lety a mně se hrozně zalíbil. Zazpívali jsme si a bylo to super. O přestávce na něj tak koukám a říkám mu, že vypadá jako Cab Calloway, což byl slavný zpěvák ve třicátých letech. Zeptal jsem se, jestli si se mnou nechce zazpívat za tři dny na premiéře jednu píseň, která byla přímo pro něj. On neváhal, oblékl se do bílého fraku, jaký nosíval Cab Calloway, a tím se rozhodlo, že spolu budeme zpívat. I když jsem tehdy dalšího zpěváka nepotřeboval, z naší pracovní spolupráce se vyvinulo krásné přátelství.
Jak vnímáte popularitu swingu v dnešní době?
V posledních třech letech frčí díky mnoha aspektům. Přispěli k tomu i Postmodern Jukebox, kteří nastartovali vlnu zájmu o tento styl. Další věc je, že se před několika lety rozjel electro swing, který se stal velice populárním. Mladí ho začali poslouchat a zajímat se o swingové taneční kurzy, které jsou teď hodně oblíbené.
Přijde vám, že se swing může ještě rozvíjet?
Nemyslím si, protože svůj vrchol už zažil. Když si vzpomeneme na Franka Sinatru nebo Sammyho Davise Jr., víme, že to byly velké osobnosti. Tehdejší hudební vyspělost byla obrovská. Teď zažíváme renesanci, kdy se pokoušíme přiblížit jejich kvalitě. Já se tomu snažím dát nový aspekt. Třeba zahrát lidem Pražský výběr se čtyřmi saxofony a violinofonem.
Co je violinofon?
To jsou housle s takovým roztrubem. Většina lidí neví, co to je, ani jak to vypadá, což je normální. Když začne hrát hlavní motivy Pražského výběru, tak se diví, protože ten zvuk ještě neslyšeli. V tom je i způsob, jak přivést ke swingu další lidi skrze moderní muziku předělanou do swingu.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se věnoval jinému stylu?
Vystudoval jsem moderní jazz a moderní jazzovou skladbu, to mě samozřejmě zajímá. Měl jsem kapelu, v níž jsme také předělávali populární skladby do podoby moderního jazzu, takže tohle pro mě není nové. Ale ve swingu jsem, popravdě řečeno, kovaný od úplného dětství.
V šestnácti letech jsem hrál se swingovou kapelou a od osmnácti čtyři roky s Ondrou Havelkou. Pak jsem ztvárnil swingového saxofonistu Dannyho Smiřického v seriálu Prima sezóna. Jsem s tím stylem hodně spojený, takže asi těžko začnu hrát hip hop.
Co bylo na vaší hudební cestě nejtěžší?
Každý muzikant se během svého studia musí hlavně popasovat se svou nedostatečností. Nejtěžší není přesvědčit publikum, že je dobrý, ale spoluhráče, kteří muzice rozumějí. Abych je přesvědčil, musím pořád cvičit a opravdu umět. Dodnes se snažím lámat bariéry ve vlastní mysli, která mě omezuje a říká mi, že na tohle už nemám. Jestli přijde nějaká popularita, to závisí na respektu mých kolegů.
Plánujete teď s kapelou něco dalšího kromě nadcházejícího koncertu?
V říjnu vystupujeme na mezinárodním jazzovém festivalu v Přerově. Dál si netroufám odhadnout vývoj situace, ale mám připravenou i variantu pro případ, že opět zasáhne korona. Jedná se o projekt v menší sestavě, který bude moci vystupovat i za tvrdších opatření. Zatím ale nebudu prozrazovat více.
Big band samozřejmě zůstane mé číslo jedna, ale možná si na zimu dáme malou pauzu, dokud se situace nezlepší. Každopádně spousta koncertů, i zahraničních, se přesunula na rok 2021, takže jestli to jenom trochu půjde, čeká nás příští rok prima sezona.