Článek
Ve Velké Británii narozená spisovatelka, jež žije ve státě Washington, v rozhovoru pro Právo vypráví, že ji k napsání knihy inspiroval příběh, který jí vyprávěla její známá.
Kdy vás začalo bavit vyprávět příběhy?
Když se ohlédnu, vidím, že jsem vždy byla vypravěč příběhů. Jen jsem vyprávěla v různých formách. Nejprve to byl tanec. Když jsem byla dítě, moc jsem si také přála být herečkou. Přitahovalo mě divadlo a na nějaký čas jsem u něj i skončila. Asi před deseti lety, kolem své čtyřicítky, jsem začala psát na plný úvazek.
Vybavujete si, kdy vás poprvé napadlo napsat román?
Když se mi narodil syn, což už je docela dávno, jsem neměla skoro žádný volný čas na čtení. Rozhodla jsem se, že budu, tehdy ještě na kazetách, poslouchat audioknihy. Chtěla jsem se seznámit s co největším počtem klasických autorů.
Pamatuji si, jak jsem poslouchala Paní Bovaryovou a rozplakala se. Došlo mi, že některé příběhy jsou opravdu nadčasové. I po mnoha letech od napsání pro mě mají stejnou výpovědní hodnotu, jakou měly v čase vzniku.
Došlo mi, jak neuvěřitelné médium takový román je, když vás dokáže dostat do mysli někoho, kdo žil před více než sto padesáti lety. Nadchlo mě, že skrz knihy může člověk komunikovat se čtenáři i dlouho po své smrti.
A naopak dnes můžete, tak jako to děláte například v knize Výhled přes střechy, přemýšlet a psát o tom, jak lidé žili a co cítili v minulosti…
Někdy to není tak vzdálené tomu, co prožíváme nyní během pandemie. Nechci to srovnávat, ale musím říct, že když jsem nyní zažila tu nejistotu, co bude, vžívám se do pocitů svých historických postav o něco snáze. Příběh jsem zpracovala původně jako divadelní hru. Vyprávěla mi ho jedna má známá a já byla fascinována jednou malou částí příběhu.
Jakou?
O sebeobětování pro jiného. Nemohla jsem dlouho poté, co jsem si příběh, který Výhled přes střechy inspiroval, vyslechla, dobře spát. Byl to jeden z těch, na které nedokážete zapomenout. Zároveň jsem pořád přemýšlela o tom, jestli bych něco podobného dokázala udělat i já. A hrozné bylo, že jsem věděla, že bych to nedokázala.
Proto jsem pořád dokola přemýšlela o člověku, který něco takového udělal. Nakonec jsem napsala scénář pro divadlo, ale i když byl velmi ceněný, nikam se jeho realizace neposouvala. A tak mi můj agent navrhl, ať příběh zpracuji jako knihu.
Scénář divadelní hry jste napsala za týden. Jak dlouho trvalo napsat knihu?
O dost déle. Scénář měl sto deset stran. Na ně se vejde jen základní osa a příběh hlavního hrdiny. Na psaní románu bylo úžasné, že najednou dostaly prostor další postavy. Vznikly další peripetie příběhu, které jsem si předtím jen letmo domýšlela. Celé dílo vyrostlo a pro mě bylo najednou daleko dojemnější.
Všechny hlavní postavy nahlížíte optikou vztahů. Láska hraje v knize jednu z hlavních rolí.
Protože vztahy jsou v životě nakonec tím, o co jde především. Koneckonců si to nyní opět víc uvědomujeme kvůli pandemii. Náš život je do velké míry ovlivněn tím, na kom nám záleží a koho milujeme. V knize je například postava Ingrid, která milovala nacistu. To se mi nepsalo lehce, ale i takové věci se děly a je fascinující přemýšlet o tom, jaké volby Ingrid dělala a proč.
Mimochodem psát o jejím snoubenci, zarytém nacistovi, pro mě bylo nejtěžší. Je opravdu složité nevidět ho jen optikou, kterou máme dnes, kdy máme širší perspektivu a víme o všech zvěrstvech, která se stala.
Ústřední postavou knihy je profesor Josef Held, jehož příjmení znamená hrdina. Proč jste ho tak pojmenovala?
Hrdinství je, stejně jako láska, hlavním motivem knihy. Chtěla jsem téma zkoumat z různých úhlů a vypíchnout, že hrdinou se nestáváte jen na bitevním poli, ale i v běžném životě. Na druhou stranu to, co Josef udělá, se může zdát naprosto hrdinské, ovšem když máte všechen kontext, také si uvědomíte, že on v podstatě neměl jinou možnost. Nemohl jednat jinak. To ale jeho čin nesnižuje. Lidé se díky svým odvážným rozhodnutím stávají hrdiny každý den.
Ve čtyřech svých knihách jste se věnovala období druhé světové války. Plánujete o něm psát i nadále?
Vždy pracuji na různých projektech najednou, nedávno jsem například dokončila divadelní komedii. Nyní píšu thriller a sama sebe přitom děsím k smrti. Když mě příběh zaujme, nezáleží na době nebo žánru. Jediné, co je důležité, je to, jestli příběh dokážu dobře vyprávět.
Může se vám hodit na Zboží.cz: