Článek
Detektivní série se odehrává v Německu v době výmarské republiky a následně rozmáhající se třetí říše. Jak na ni dnes nazírají vaši krajané?
Záleží na tom, komu byste tuto otázku položila. Je to dané i generačně. Moji vrstevníci byli první, kteří se o této době zásadním způsobem učili ve škole. Kantoři nám to vykládali tak, že vývoj byl nevyhnutelný, stát musel selhat. I to je důvod, proč o něm píšu. Výmarská republika mohla přežít, kdyby měla štěstí.
S existencí Adolfa Hitlera?
To ne, nacisté nicméně byli až do hospodářské krize okrajovým jevem. Ekonomická nouze, která nastala, jim přihrála velkou podporu mezi lidmi. Je možné se ptát, co by bylo, kdyby nepřišel propad na americké burze. Ale takových „kdyby“ je hrozně moc a nechci je všechny vypočítávat. Ústavní zřízení výmarské republiky nebylo stabilní, dnes máme daleko pevnější legislativu.
Lidé navíc tehdy nebyli zvyklí na demokracii, měli vůči ní určité předsudky. To opět posilnilo nacisty. Roli hrály i obrovské reparace po první světové válce, které Německo muselo platit a do nichž se významně zapletly hříchy staré císařské elity.
Fikci propojujete se skutečnými událostmi. Je tomu tak i v případě nejnovějšího dílu?
Transatlantik se netočí kolem ústřední historické události jako předchozí díly, ale kupříkladu zachycuji nehodu vzducholodě LZ-129 Hindenburg. Během rešerší o roce 1937, kdy se kniha odehrává, jsem také narazil na cvičení protiletecké obrany, které se událo nad celým Berlínem. Režim sice stále zdůrazňoval mírovou politiku, ve skutečnosti už nacisté trénovali na válku. Snažím se o realističnost děl, aby čtenáři cítili, jak se tenkrát skutečně žilo.
Na co narážíte názvem Transatlantik?
Některé scény se odehrávají v New Yorku, jiné v Evropě. Americká část románu se dotýká imigrace, která je spojená s nadějí. Gereon Rath chce emigrovat do USA a začít tam nový život, kdežto jeho manželka Charly by ráda odešla do Prahy, protože věří, že doba nacismu brzy pomine. Titul odkazuje i na zmíněný tragický let Zeppelinu.
Dějově se pomalu blížíte k druhé světové válce. Hodláte v této etapě s vyprávěním o životě kriminalisty pokračovat?
Ano i ne. Dál budu postupovat už jen jedním dílem. Válku popisovat nebudu, je pro mě perverzní a hrozivá. V roce 1938 se završuje dějinný vývoj. Německo boří synagogy, přichází křišťálová noc. Ukazuje se, že diskriminace Židů směřuje k jejich zabíjení. Tehdy se také zabráním Sudet definitivně potvrdilo zaměření na válku, které se pak naplno projevilo v březnu 1939 obsazením Československa. Nikdo ve světě nezvedl ruku, aby vaší zemi pomohl. Konflikt už byl ve vzduchu, ale přišel až s napadením Polska.
Je německá společnost s válečným traumatem o téměř osmdesát let později srovnaná?
Válka byla tématem ve všech rodinách. Nejen že se o ní vyprávělo, ale také mlčelo. Jak na straně obětí, tak i pachatelů. Otec mého kamaráda přežil holocaust, ale nikdy o tom nemluvil. Můj děda byl v ruském zajetí a také si to nechal pro sebe.
Problém je, když se tyto zážitky nepředávají dál. Na druhou stranu zůstalo chápání, že když začne útočná válka, je správné se bránit. O Ukrajině napadené Ruskem můžeme přemýšlet, do jaké míry a jak jí pomoci, otázka ale nestojí tak, zda ji podpořit. Mám však pocit, že za přehnaným pacifismem jsou nepřekonané zážitky z války.
Máte coby čtenář stejné preference jako autor?
Nejsem důsledným čtenářem krimi, sahám i po jiných žánrech. Při psaní jsem se hodně inspiroval literáty meziválečné doby, jakými byli Alfred Döblin nebo Erich Kästner. Dřív jsem hovořil o svém oblíbenci Davidu Chaseovi, tvůrci seriálu Rodina Sopránů. Ovlivnil mě také David Simon (scenárista seriálu The Wire – Špína Baltimoru, pozn. red.)
Rodina Sopránů je zasazena do prostředí newjerseyské mafie. Lze mezi tímto televizním kultem a vaší prózou najít paralely?
Je tam určitá podobnost ve formě vyprávění. Některé dějové linie v seriálu se ponechávají otevřené anebo se k nim tvůrci velkým obloukem vracejí až v další řadě.
V Transatlantiku se objevuje New Jersey a italsky mluvící postava Moltisantiho (narážka na seriálovou postavu Christophera Moltisantiho – pozn. red.). Je to taková moje malá poklona.
Vaše knihy se dočkaly televizního zpracování pod titulem Babylon Berlín. Venku už jsou čtyři řady, poslední měla premiéru loni na podzim. Bude i pátá?
To bohužel nevím, s produkcí nemám co do činění. S rozhodnutím podle mě vyčkává na výsledky sledovanosti čtvrté série. Sám jsem zvědavý, jak to bude dál.
Recenze kritiků i diváků jsou vesměs nadšené. Sdílíte jejich názor?
Stoprocentně spokojený jsem vždycky nebyl, především kvůli historickým nepřesnostem scénáře. Potěšila mě však velmi dobře vylíčená atmosféra. Největší radost mám, když mi někdo řekne, že zhlédl seriál, který ho natolik nadchl, že si přečetl mé knihy, a myslí si o nich, že jsou ještě lepší.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Transatlantik - Volker Kutscher, Marlow - Volker Kutscher, Tichý zabiják - Volker Kutscher