Článek
Co si myslíte o NT Live, které divadlo přenáší do kin?
Přijde mi to skvělé. Zvlášť u představení, jako jsou Andělé v Americe, která se hned vyprodala. Divadlo není jenom pro elitu. Tuhle hru by měli mít možnost vidět všichni a kino nebo obsazení Andrewa Garfielda do hlavní role tomu může pomoct.
NT Live si na Anděly v Americe vyhradilo dva čtvrtky, v podstatě jde však o jednu dlouhou hru rozdělenou napůl.
Dohromady trvá sedm a půl hodiny. Mám ale tyhle epiky rád. Dnešní doba si možná žádá víc rychlosti, jenže dlouhé hry mají čas na detaily, můžete se do nich pořádně ponořit.
Na jevišti britského Národního divadla hrajete už potřetí a pokaždé to bylo v rámci určitého cyklu. Nejprve v trilogii nových historických dramat James Plays, pak v trilogii Mladý Čechov. Tam jste zaujal především jako neodolatelný slaboch Platonov, za nějž jste získal mj. cenu Iana Charlesona. Vnímáte Platonova jako průlom?
Těžko říct. V určitém ohledu ano. Ale třeba k roli v Andělích v Americe mi víc pomohlo drama James I., kde mě viděla režisérka Marianne Elliottová. Tu nejvíc proslavil Válečný kůň, já s ní chtěl pracovat už od doby, kdy jsem jako teenager v Londýně dělal přijímačky na hereckou školu RADA a v Národním divadle jsem viděl její inscenaci Shawovy Svaté Jany. Dostat pak od ní roli v Andělích v Americe byl sen, podle mě jde o jednu z nejlepších her 20. století, jestli ne historie.
Dílo Tonyho Kushnera z doby epidemie AIDS, oceněné mj. Pulitzerem, proslavila i minisérie HBO s Al Pacinem a Meryl Streepovou. Viděl jste ji?
Kdysi ano. Chtěl jsem se na ni podívat znovu, ale už u první scény mi došlo, že to není dobrý nápad. Nepodobám se žádnému z předchozích představitelů mé postavy Louise. Takže lepší než se s nimi porovnávat je věřit Marianne, že ví, proč si mě na tuhle roli vybrala.
Louis je muž, který nedokáže zvládnout onemocnění svého přítele a poznává limity svých citů. Na podobné komplexní postavy máte štěstí.
Nevím, jak to dělají ostatní, ale já si role vybírám pečlivě a beze spěchu. Dělal jsem to i v době, kdy jsem neměl tolik nabídek jako dneska. Jsem asi tvrdohlavý. Ale pocházím z prostředí, kde jsem žádné umělce neznal, stát se hercem mě stálo hodně úsilí a pořád mi to připadá jako velmi vrtkavé povolání. Mám to nastavené tak, že pokud něco nemůžu udělat tak, jak chci, pak tu práci radši nevezmu. To už bych si radši našel nějaké normální zaměstnání. Neberu hraní na lehkou váhu, moct se živit tím, co milujete, navíc něčím kreativním, beru jako privilegium.
Skotský herec James McArdle.
Hrajete i v novince Michaela Winterbottoma On the Road, v níž pomocí dvou fiktivních postav sleduje reálné turné kapely Wolf Alice. Jaká to byla práce?
Protože šlo o kvazidokument, dělal jsem tuhle práci, i když se netočilo. Pořád jsme byli na cestě, svou rolí jsem žil, naučil jsem se tahat bedny nebo stavět bubny. Úplně jsem se do toho hudebního světa ponořil, šlo o jeden z nejzvláštnějších, ale i nejvíc uspokojujících hereckých zážitků mého života.
Je práce bedňáka těžká?
Každá práce, kterou už umíte, zas tak těžká není. Zkušení bedňáci umějí postavit bubny i poslepu. Ale být na turné je obtížné dost. Ostatně náš film to i zachycuje, tu banalitu, každodennost. Ne že by On the Road byl sám banální a nudný snímek. Ukazuje, jak vypadá existence bez kořenů. I někteří členové kapely Wolf Alice prý po turné často nevědí, co mají se sebou dělat. To já trochu cítím taky. Třeba když jsem dohrál po několika měsících Platonova, i když jsem měl už další práci, cítil jsem smutek, že něco skončilo, že musím opustit kolegy.
Platonova jste přitom hrál dvakrát, nejdřív se čechovovská trilogie uváděla v proslulém divadle v jihoanglickém Chichesteru.
Určitě bych se k němu vrátil i znovu, i Geoffrey Streatfeild, který hrál v Národním se mnou v Ivanovovi, si roli Platonova vyzkoušel v zimě v inscenaci Lesní med. Šel jsem se na něj podívat a viděl jsem ten příběh jako divák najednou jinak, líp jsem pochopil některé jeho části. Takže příště bych mohl Platonova zahrát ještě líp.
Aznovu byste se do něj převtěloval osmkrát týdně, několik měsíců v kuse, jak je v londýnském divadle zvykem.
Líbí se mi, že se k jedné roli můžete tolikrát vracet, dávat do ní pokaždé něco trochu jiného, můžete postavu dlouho zkoumat a tím lépe pochopit ji, hru a trochu i život. Ten se totiž tolikrát vyzkoušet nedá.