Hlavní obsah

Za mým velkým básníkem. Ohlédnutí Aleny Zemančíkové za Karlem Šiktancem

7. 1. 2022, 10:00
Právo, Alena Zemančíková, SALON

Je konec roku a já si čtu Český orloj. Vracím se v odstavcích, Prosincem se proberu dvakrát; začínám s tím v den úmrtí Karla Šiktance, 26. prosince, a končím na Silvestra.

Foto: Petr Horník, Právo

Básník Karel Šiktanc (1928–2021)

Článek

Kdysi jsem Český orloj četla v opise, v jakémsi samizdatu, ale už nevím v jakém; s odchodem rodičů a celé knihovny, která se nikomu nevešla do bytu, a tak byla rozdána do různých stran, se rozešly i opsané sbírky.

Když si čtu Český orloj teď, vidím, že jsem mu napoprvé rozuměla jen poněkud. A to je věnován básníkovu synovi Petrovi, který je plus minus stejně starý jako já, znám ho a teď mu, když čtu Český orloj znovu, dodatečně závidím toho (a ten) otcovského (a otcovský) průvodce časem, životem, pamětí, krajinou, životní rolí, tu výpověď o vnitřním světě muže, předávanou synovi s vášní pro slovo i s cudným erotismem. Kdyby mě někdo poctil takovou výpovědí, jak by mi asi po celá ta léta od tajného vydání Českého orloje v roce 1973, kdy jsme zažívali středoškolská léta, až do dneška, kdy už jsme vlastně staří, bylo?

Jako v tom básníkově snu o domě Zimy z Listopadu: Stojí tam na kůle krov jako z pohádky / – pod ním / jak hroby dvě bělobné propasti – / jedna je plná lilií a druhá plná vody! (…) „To je dům Zimy!“ / šeptá matka. / „V té jedné spí – a z druhé pije.“ (…) Les se chvěje / a matka v dálce padá do závěje – / „Maminko!“ / křičím – / a tu v zimní vodě spatřím svou hlavu, / jak jde po svobodě, / je celá bílá, / jak by byla cizí! – / a matka v dálce, rozpitá, mi mizí – – – / „Maminko!“ / křičím, / „Vždyť já už jsem stařec!“

Jak by mi bylo? Asi tak, jak bylo; otec to synovi dělá vlastně těžké, bude se muset táhnout s nákladem slov, obrazů a symbolů, které já rozluštím až teď, kdysi jsem na ně byla málo chytrá. Nebo až moc.

Foto: Zbyněk Stanislav , ČTK

Karel Šiktanc dostává státní vyznamenání od prezidenta Klause.

Tak třeba jsem nerozuměla těm divným svátkům, svátku Sekyr a Úlů, Kachen, svátku Fijalek, Jasmínu a Pelyňku, Rybízu, Plavuní a Šípků, Ocúnu a Granátových jablek, kdy někdo z jakobínů porušuje tabu nebo vykoná čin pro věčnost, vystřelí na zvíře, zasadí keř, zahořkne o Pelyňku a o Rybízu se bije do krve, kleká do zlých trav anebo vezme ženě klíč či z ní nesejme trn o svátku Šípků; kdo se žen dotýká nebo rozhoupá zvon – anebo pokud něco neudělá, například neoblékne strom, tomu se něco zvláštního, kolikrát strašného, většinou tajemného a záhadného přihodí.

Až teď, když znám kalendář francouzské revoluce, vidím jakobína, tu snahu o novou mytologii a novou symboliku, o nový pantheon přírody a práce. Jak o tom v mládí snil a jak to běh času zpochybnil. Ale to podstatné zůstalo, osobní prostota ukrytá v opulentních slovech.

Některé obrazy člověka překvapí tím, jak je dobře zná: po luckých řekách pluje tabulové sklo; déšť hustý jak sekané zelí; sem tam za někým jde zadní kolečko. Ale nejen obrazy, i existenciální momenty, situace a přiznání jsou mi povědomé: úzko mi, že budeš se kdy za otce i stydět; vážu ti první a hned smuteční kravatu; kam krást jsme chodili, už se jen sami kradem. Že ve vzpomínce na otce zazní, co se týká i oslovovaného Petra, Petržílka, že synovství je sama pejcha – otcovství sám pád. Anebo v Srpnu: proboha, Petře, vše, co vyřčeno, poslouchej aspoň o oktávu výš!

Milovat i hroznou zemi

Dnes už vím, proč mě Český orloj tak fascinoval: protože v něm Karel Šiktanc strojí divadelní scény. Jako by básník jednotlivé měsíce inscenoval tu na jevišti barokního zámku, se všemi stroji na bouři a vítr, a jindy na hospodském pódiu ochotnického spolku s malovanou oponou, na níž je vyvedena vesnice v naivní perspektivě. Anebo jako barokní operu s pojízdným vehiklem scény, kde horizont tvoří třeba katedrála na Hradčanech. Anebo jako báchorku v obrozenecké Boudě, vzadu vymalovaný Říp. Říká se tomu odkaz a nevíme si s tím rady.

O těch, co budovali pohraničí. Reportážní esej Aleny Zemančíkové

SALON

Když je člověk gymnazista, jako oslovovaný syn Petr, svou vlast ještě bůhvíjak nemiluje, zvlášť když je obehnaná drátem jako v době, kdy Karel Šiktanc psal Český orloj. Touží drát přestřihnout a vyrazit na zkušenou, ostatně ze země v Září – prchají ptáci, obzor Čech jak zotvíraná klícka. Teprve později jsem pocítila, že člověk může svou zemi milovat i proto, jak umí být hrozná, že se tu dějí strašné věci (jako v Červnu staroměstská exekuce, jako se v Srpnu blíží těžké zbraně, jako v Červnu hoří Lidice), že to tu leckde není ukázkově krásné, ale že to lásce nebrání.

Od bledých růží, / od fary / Točí se po všech, / co tu měli být / V kvadrátku korunovanej svatej.

Karel Šiktanc psal i jinak, bez té divadelnosti, a jeho pozdní sbírky jsou neseny hlasem městského pozorovatele. Dech je užší, výšky nejsou tak strmé, už to není rej slov, ale přímá chůze. A stále tu a tam krásné nespisovné koncovky, použité jen někde, připomínka češtiny, jakou se pořád ještě mluví, i když její nejmladší podoba čeká už na jiné mistry.

Energie, laskavost, moudrost

Můj nesmír ještě neví, co je to / být starý. / Ale dozví se.

Dalo by se říct, že Karel Šiktanc byl starý dlouho: takový věk, devadesát tři let! Měl jistě připravené nekrology ve všech redakcích. Některé slovníkové, jiné literárněhistorické, připomínají padesátá i šedesátá leta, zmiňují normalizaci. Pavel Klusák popsal jeho geniální přesmyčky, Petr Hruška ho znal a napsal o něm, jak by to mohl napsat syn, kdyby se neostýchal velkých slov, která zdědil (a navíc: synové nepíšou nekrology).

Foto: Český rozhlas/Khalil Baalbaki

Alena Zemančíková (1955) je publicistka.

Z rozhlasu zazněl Šiktancův hlas z několika pořadů, vzdálených od sebe desetiletí. Bylo slyšet, jak se s hlasem proměňuje i verš. Mladší hlas, ten z let hned po převratu, je plný energie, o něco starší má v sobě laskavost a v nejstarším hlase zní moudrost a dlouhé pauzy. Já vím, Jaromíre Typlte, že říkám hrozně silná slova, ale je to pravda. Je zbytečné zlobit se na sousloví velký básník. V okolnostech smrti je dovoleno a jiné velké (každý máme své) básníky nezmenšuje. V jednom okně malují / v druhém věší obrazy.

A potom zde máme ještě Šiktancovy knížky pohádek, s motivy, které jsou už v Českém orloji, a kde najdeme i „utopenejch voči“. Na loňské výstavě v domě U Kamenného zvonu byly k vidění jejich ilustrace od Františka Skály tvořené mnoha různými technikami. Muselo se na to koukat zblízka a dlouho, a tím si ty příběhy připomněl i dávno dospělý, který si pořád sundával a nasazoval brýle. To už se schylovalo k odchodu, jen jsme to ještě nevěděli.

Reklama

Související články

Výběr článků