Článek
Netrvalo mnoho let a zpíval jsem si první jeho báseň, hlavně kvůli autíčku na klíček v refrénu. V pubertě ji vystřídaly Heřmánkové štěstí a Ještě mi scházíš, preferované dle toho, v jaké fázi toho kterého skřehotavého milostného citu jsem se zrovna nacházel. No a teď už si pouštím po ránu Mikymauze, před pracovními poradami Moji malou válku a před usnutím Vlky. Můj život je s těmi básněmi (nazvat je písňovými texty by bylo málo) propojen nerozlučně a vždycky bude. Proto je mi tak líto, že se změnil básník samotný.
Možná to začalo obviněním, že donášel StB. Jeho žalobci v archívech hledali a našli nepřítele, psali články a písně a zkoušeli nám vnutit, že empatie je slabost. Mezi nimi (aniž by o to někdo stál) se objevilo i několik hlasitých, pro které každý mráz stále přichází z Východu a jež vedou absurdní, ale o to nesmiřitelnější válku proti dvacet let mrtvému totalitnímu režimu. Ano, básník selhal, ale je směšné teď vzývat popravčího.
Nohavica se proti obvinění ohradil křikem, sice zpívaným na svém albu Ikarus, ale přeci jen křikem. A co je nejhorší, byl stejného řádu, jaký předtím zvolili jeho žalobci, stejného jazyka a stylu: V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu / narozen v komunismu, umřu v komunismu / Na četu ČT četují si četné čety / jako před léty ty samé věty. / Lidé se radují, jak je ta pravda prostá / dobře mu tak, však on ví, za co dostal / a mezi těmi všemi darebáky jako jeden z mnoha: / Vica noha, nějaký Vica noha. Básník tu vlezl do bahna, jež před něj navezli, a co je podstatné: na břehu nechal zapomenuty nadhled i své poetické vidění.
Naneštěstí spojení ublíženosti s černobílými schématy nebylo jen jednorázovým omylem, jak ukazují některé jeho novější texty – veršovánky, kterými se snaží pravidelně postihnout dění kolem a kterým říká virtuálky. Pro příklad ten narážející na volební kampaně: Já jsem tvé řešení / Namísto strašení / Já jsem tvá taška plná jara / Já jsem tvůj levný tarif od Oskara / Jsem tvoje osudové tsunami / Jsem tvoje všecko krásné, co leží před námi / Jsem tvoje nádherné pozítří / Tak hlavně přijď a volebním lístkem si zadek nevytři.
Raději než básníka nechává tady za sebe Nohavica až příliš často promlouvat komentátora, co své výkřiky už ani moc nepřizpůsobuje rýmu, komentátora od piviska, televize a internetu, komentátora, co se stylizuje do role mluvčího svého slezského lidu. Neberu mu to, ale za mě, rodilého Ostraváka, těmito texty nemluví. Já měl raději ty gellnerovky.
Velmi dobře zvolený výběr z tvorby básníka i komentátora Jaromíra Nohavici naleznete v nové knize Chtěl jsem jí zazpívat (Torst 2010).