Článek
Když jsi vedla rozhovor se svým manželem, hudebníkem Adrianem T. Bellem, ptala ses ho, čím je pro něj muzika. Čím je pro tebe literatura?
To je blbá otázka, že? Ale často ji doma řešíme. Proč to vlastně děláme. Hudbou ani psaním se v Čechách až na výjimky uživit nedá – nějaké komerční motivy tedy odpadají. Takže zbývá psychoterapie, předávání hlubokomyslného moudra a služba lidstvu… Já nevím, já jsem do těch velkých otázek asi ještě nedorostla. Hlavně je pro mě literatura zábavou. Baví mě číst a baví mě psát – a když se to líbí ještě někomu dalšímu, třikrát sláva.
Před časem jste s Evou Klíčovou a Jiřím Trávníčkem v Salonu polemizovali o vztahu autora a čtenáře. S odstupem se zdá, že jste vlastně nebyli ve při, ty jsi psala, že autor „si má krvácet sám“, Trávníček zas, že čtenář „má právo být znuděn“. Obojí přece může platit. Co sis z té polemiky odnesla?
Že pro autora je nejlepším způsobem vyjádření, když píše své texty, ne polemiky. Nepřišlo mi, že by ta naše pře diskurz kamkoliv posunula, pořád tu máme Evu Klíčovou a profesora Trávníčka, kteří volají po čtivosti a mainstreamových parametrech, a k nim několik znuděných kritiků, které už česká literatura nemůže ničím překvapit a spíš je obtěžuje. Zahraniční bohemisté, s nimiž jsem se o tom bavila, to považují za kuriozitu. Samozřejmě že třeba i v Německu se některé kritické hlasy domáhají stravitelnějšího čtiva, ale je to jen jedna malá část širokého kritického spektra.
Nevidím důvod se k té polemice vracet jinak než napsat prózu, která má smysl – a když bůh dá, tak si najde čtenáře, který v ní ten smysl najde a ocení.
Čtenáři Salonu tě znají i coby recenzentku, pokrýváš hlavně anglosaskou literaturu, chválila jsi u nás tvorbu Ishigura, McEwana či le Carrého. Je něco, co tyto i jiné tvé oblíbené spisovatele spojuje?
Kromě toho, že dokážou psát a píšou s přesahem, je pro mě podstatné, že má text pointu. Ozřejmuje se mi tím, že měl autor při psaní – a s největší pravděpodobností již před ním – jakýsi záměr. Taky je pro mě důležité, aby byl vypravěčem. Je fajn, když dokáže popsat pavouka na stropě nebo cákání vody na koupališti, ale jak tam chybí ten vyklenutý a završený oblouk příběhu, nudí mě to. Stále v tisku nebo v povídkových sbírkách narážím na prózy, které mě zaskočí tím, že najednou skončí. Proč? Vždyť se ještě nic neudálo. Došel zrovna autor na konec předepsaného rozsahu znaků a nestačilo ho nic napadnout? Protože mohl zrovna tak skončit o odstavec dřív nebo později – a účinek textu by byl stejný. Ale vím, že řada čtenářů to má jinak, zajímá je dojem, atmosféra, osobitost.
Není to ale vlastně to, po čem volá i ta Eva Klíčová v kontextu české literatury – po příběhu, vypravěčství a smyslu?
V tom se s ní shodnu. Pak je ale spousta čtenářů, které příběh a tradiční vypravěčství nudí, a ti mají nárok na to, uspokojovat se fragmentárností či introspektivní zapouzdřeností. Připadá mi příznačné, že například Šindelkově Mapě Anny, kterou Eva Klíčová recenzovala textem s všeříkajícím titulkem Literatura věku narativní negramotnosti, se třeba v Nizozemsku dostává vřelého přijetí kritiky. Kritická obec se tam od autorů domáhá naopak větší „uměleckosti“ a menší míry mainstreamovosti.
S Evou Klíčovou jsem se neshodla na tom, zda by měl autor při psaní myslet na čtenáře. Já tvrdím, že má myslet výhradně na text. Že má čtenář vstoupit do hry až při čtení, nikoliv při psaní. Protože v opačném případě se autor vystavuje pokušení nacházet líbivé fazetky a zkratky, na kterých čtenáře nebudou tolik bolet nohy – prostě mu hrozí, že se textu zpronevěří.
Co tě podnítilo k napsání Jezera, jehož křest proběh ne dnes od 19.00 v pražské Galerii Lucerna? Dá se to takhle zpětně zrekonstruovat?
Ano, v tomto případě velmi jasně. Byla to fotoreportáž, která před dvěma lety vyšla v National Geographic o oblasti Aralského jezera. Ty obrazy jsou naprosto surreálné – vraky lodí, mola a budovy zasypané uprostřed pouště pískem a toxickým spadem a mezi tím se pasou stáda velbloudů. Je to katastrofa apokalyptických rozměrů, objem vody v jezeře se v důsledku sovětského inženýrství za padesát let snížil na méně než 10 procent původní hodnoty. Byla to ideální kulisa, kterou jsem hledala pro svůj příběh dospívajícího chlapce.
Snažila jsem se nicméně vyhýbat konkrétním reáliím i topografii a stvořit univerzální narativ. Neměla jsem v úmyslu psát o konkrétních režimech či politicích, i když si je tam leckterý čtenář na základě nějaké vnější podobnosti jistě najde. Zajímá mě střet tradiční společnosti s neorganicky zvenčí vstoupivším, agresivním režimem; mechanismus, jakým působení určitých systémů dopadá na život jedinců a komunit.
Ostatně rozsah společenských škod a následků v mém románu se ani zdaleka neblíží skutečnosti Aralského jezera.
Když mluvíš o režimech, které si tam čtenář může najít… Veřejně jsi vystupovala proti putinovské politice, účastnila ses demonstrací na pražském letišti. Můžeš o těch akcích říct něco víc a hlavně, zda něčemu pomohly?
To nebyly demonstrace, spíš happeningy. Jmenovalo se to Marné čekání. Každý čtvrtek se na ruzyňském letišti scházela skupinka lidí a držela cedule se jmény těch, které putinovský režim buď vězní, nebo už je zlikvidoval. Několikrát jsme se účastnili vyhrocených debat s ruskými, ale i českými pasažéry. Jestli to něčemu pomohlo, nedokážu říct. Mělo to nějaký ohlas ve světových médiích, na jednom americkém letišti tu aktivitu převzali. Je to jako s těmi kapkami vody, které se snad postupně spojí v proud – ale to je klišé.
Čistě pragmaticky: Naděždu Tolokonnikovovou a Mariju Aljochinovou propustil režim od té doby z vězení, stejně jako Naďu Savčenkovou. Ukrajinský režisér Oleg Sencov je bez jakékoliv pozornosti světových médií vězněn na Sibiři. Anně Politkovské nebo pasažérům letu MH17 sestřeleného prokremelskými separatisty žádné protesty život nevrátí.
Jen bych ráda poznamenala, že to byla moje občanská aktivita, která neměla nic společného s tím, že po večerech taky něco píšu.
Proč máš zapotřebí to tak rázně oddělovat?
Sama za sebe si myslím, že aktivismus do beletrie nepatří. Jsem ročník, který ještě vyrostl na doporučené četbě sestávající většinou z angažovaných titulů. Mám jich načteno opravdu hodně. A ze sociálně angažované literatury mi naskakují osypky: až na výjimky, na které si zrovna nemůžu vzpomenout, se vyznačují buď prvoplánovým emocionálním vyděračstvím, nebo patosem, pitomou zápletkou a téměř vždy nedostatkem humoru a nadhledu…
Bianca Bellová
Bianca Bellová Jezero
Host
Bianca Bellová: Jezero