Článek
Kdysi jsem v etiopském muzeu slyšel polské turisty, jak oslovují pokladní „hej, opice“. To jsem se styděl, že jsem Evropan. Jindy jsem seděl v pizzerii ob stůl od nejzakrslejšího českého židobijce Adama B. Bartoše – a styděl jsem se, že s tím hnědulánem chodím do téhož podniku.
Poslední dobou se ale stydívám i za lidi, se kterými souhlasím. Jiří Peňás v článku Temná míza Marty Semelové píše o této komunistické poslankyni a jeho názor na ni vlastně sdílím. Peňás ale pouští uzdu vlastní zlobě a v odstavci s názvem Hnus komunistický píše: „Je hnusné to poslouchat a dívat se ještě té ženě do obličeje.
Slušnost a lidskost je tu fackována a urážena. Český komunista ale tak ze své podstaty mluví. Ale to přece není jen hnus komunistický. To je hnus lidský, z něhož český komunismus nabíral svou temnou mízu.“
Pravděpodobně si o Ukrajině a Rusku myslím spíš to, co Jiří Leschtina, než co Stanislav Křeček, ale Leschtina na blogu Respektu o Křečkovi mluví jako o „skrytém rasistovi“, „vyznavači státního terorismu“ a „agresorovi“, který by neměl dál vykonávat funkci zástupce ombudsmana – jenom proto, že vyjádřil jiný názor na ukrajinský konflikt. A to mi přijde přes čáru.
Kritik Štefan Švec
Můžu s někým nesouhlasit a můžu ho dokonce považovat za zlého a nebezpečného. Způsob, kterým píšu, ale vždycky vypovídá o mně. Vylitá žluč je známkou slabosti, ne síly. Kdo se nedovede udržet a píše vztekle, ztrácí body, přesvědčivost i stylistickou lehkost. Je to prakticky pokaždé trapné.
Časopis Reflex psal těsně po smrti Vasila Biľaka články o tom, že je Biľak už konečně v pekle. O Biľakovi si jistě nemyslím nic lepšího než redaktoři Reflexu, ale některé věci se prostě nedělají. Naše texty mluví o nás. Nenávist nás snižuje na úroveň těch, proti kterým bojujeme. Je smutné pozorovat ubohost těch, se kterými souhlasíme.
