Sloupek Štefana Švece: Zrušte dárky!

Dávání dárků dospělým ztratilo smysl i mezi nimi. Pokud prachatý darující přinese něco, co si chudší obdarovaný nemůže dovolit, dá se tomu rozumět. V ostatních případech ale dáváte druhým to, co nechtějí – kdyby chtěli, dávno si to pořídí sami.

Dospělí řeší tuhle frustraci různě, například takzvanými zážitky. „Karel si určitě užije hodinu s rypadlem!“ kliká s úlevou na tisk poukazu teta Jarmila, a ruinuje tím Karlovi jednu ze sobot v příštím roce.

Děti na zážitky ještě nemají, nebo tuší, že zážitků mají rodiče dost s nimi. Proto v zoufalé snaze potěšit své domácí bachaře volí strategie jiné:

1) Obrázek nebo výrobek. Menší ratolesti stále věří, že výkřik „Moc se ti to povedlo, broučku!“, který matka vyloudí nad sluníčkem ve skicáku, aniž zvedla hlavu od mobilu, znamená upřímné ocenění jejich práce. Tráví tedy hodiny s nůžkami, lepidlem a sadou vodovek, které poctivě schovávají, kdykoli rodička vejde do místnosti. Jsou pak mírně zklamané, když „Moc se ti to povedlo, broučku!“ zazní i pod stromečkem úplně stejně jako jindy. Tak jakoby roboticky.

Naštěstí si nevšimnou, že se raketa/ovce/batikovaná hrouda, kterou piplavě vytvarovaly z pecek, v příštích týdnech stěhuje po bytě na čím dál nenápadnější místa, až zmizí v popelnici – nebíčku dětské lásky.

2) Blbůstka pro štěstí. Čisté duše dětí ještě netuší, jak velká část národního HDP stojí na prodeji nesmyslů k zabordelení světa. Pro dárky jdou naivně do obchodu s dárky a věří, že rozcapený sob s nápisem Pro radost! udělá někomu radost. Malýma ručičkama neuměle zabalí svíčičku/kasičku/jaspisovou zrůdu a těší se. U stromku se potom snaží nevidět protočené panenky maminky a tatínka a v postýlce před spaním přemýšlí, co se stalo špatně.

3) Dárek pro sebe. Pokročilé děti nakonec pochopí marnost snahy dospělé potěšit a začnou kupovat dárky, jež se nejvíc hodí jim. Některé doplní rodinnou knihovnu komiksem, jiné tatínkovi dopřejí sadu pokémonových kartiček. Velmistrem tohoto praktického způsobu obdarovávání se kdysi stal můj kamarád Michael. Když mu bylo šestnáct, dal své devadesátileté babičce pod stromeček hokejku. Dodnes vzpomíná na její slova: „Víš, Míšo, já už toho na ledě tolik nenasvištím.“