Článek
Na dalším serveru se zase dočítám, jak se polský prezident snaží prosadit vyloučení údajné LGBT ideologie ze školních osnov. O lidech odlišné sexuální orientace se bude oficiálně mlčet, protože „neexistuje manželství v jiné podobě, než je svazek ženy a muže, to je jediná ústavně přípustná forma“.
Klerofašistická strana Právo a spravedlnost, pevně se opírající o katolickou církev, dlouhodobě oklešťuje práva menšin s odkazem na jejich neslučitelnost s identitou polského národa.
Je mi z toho zle. V Evropě se důsledkem národně konzervativních politik nemohou různí lidé cítit bezpečně. U nás se k podobným tendencím schyluje také, extra velká téma to ale zatím není.
Po celý svůj dospělý život jsem žila v domnění, že existuje celospolečenský konsenzus na sekulárním státu jako základním stavebním kameni demokratického uspořádání. Pak k nám ale dorazil strašák uprchlické krize. V národoveckých tendencích začalo hrát poukazování na katolické kořeny Evropy prim. Nenávist dostala tvář konzervativního bojovníka, na kterém je všechno správně. Chrání rodinu, národ a zdravý rozum. Že přitom zuřivě kope do všeho, co sám označí, že je „proti Bohu“? To jsou jen takové škarohlídské marxistické řeči.
Pražský arcibiskup Dominik Duka
Časy, kdy bylo na místě s církví solidarizovat kvůli komunistické represi, jsou dávno pryč. Přesto je romantizace této instituce pevnou součástí zdejšího antikomunistického diskurzu, jeho možná poslední silnou větví. Proto nedochází k jasnému odsudku polských nebo slovenských poměrů. A proto je pro nás stále tak těžké pochopit, že je dnešní česká katolická církev institucí se zřetelnou politickou agendou, kterou se snaží tvrdě protlačit a normalizovat.
Pokud se ale nechceme za několik let probudit ve slovenském nebo polském scénáři, je na čase si přiznat, že oficiální struktury kolem Dominika Duky nejsou spojenci ani liberální, ani sociální formy demokracie.
