Článek
Spřátelili se, Boudníkovi přátelé se stali přáteli Michálkovými a celá ta velmi osobitá společnost s Bohumilem Hrabalem coby dnes nejvýznačnějším jejím představitelem tak získala svého fotografadokumentaristu.
Toulky s Boudníkem možná podpořily Michálkův cit pro zákoutí staré Libně, tehdy pořád ještě pražské periférie, ale jistě i jeho smysl pro zachycení kouzla města, kde se na tu chvíli čas ještě zastavil. Když se mu podařilo na konci osmdesátých let uspořádat výstavu Mizející Libeň, právě Hrabal o něm napsal: Ladislav Michálek je melancholický básník té mizející staré Libně, jeho fantazie se pohybuje po napjatém laně mezi krajností hřbitova tam na Korábě a plynojemem ve tvaru koule tam nad Palmovkou. Jeho fotografie se vymykají pouhému dokumentu a stávají se uměním.
Výstava ve Velké synagoze v Plzni se tedy právem jmenuje Periférie. Představuje však výběr bohatší a mnohem víc než jen libeňské domy a ulice připomíná dobrovolné periférníky: Hrabal, Boudník, ale i Zdeněk Bouše, Josef Hampl, Vladislav Merhaut, Oldřich Hamera a další jsou totiž té periférie zosobněním. Na Michálkových fotografiích vyjadřují to, co periférie znamenala (a nepochybně pořád znamená): schopnost vyvzdorovat si svou vlastní svobodu, ať si doba žádá, co chce. A z jejich tváří svítí nehraná radost. Však se podívejte na fotografii z vlaku, na ty dva tesilové době naprosto neodpovídající elegány Hrabala a Hameru…
Na výstavě je také několik fotografií funerálních, které připomínají, že Ladislav Michálek od roku 1973 vášnivě fotografoval vojenské památníky a hřbitovy a se svou ženou Irenou připravil a nedávno vlastním nákladem vydal hned tři knihy: Zaniklé pražské vojenské hřbitovy, Olšany hrdinské a Kamenů hlas (O válce roku 1866). A to je Michálkova třetí periférie – historická.