Osamění a bolest doby kovové. Próza Karla Veselého má rysy generačního románu

Mezi nejvýraznější počiny tohoto směru uvažování lze zmínit podcastovou minisérii Černé slunce vzniklou pod Institutem úzkosti nebo navazující knižní publikaci Všechny kočky jsou šedé (Paseka 2020), kde spolu s Milošem Hrochem popisují, jak se populární hudby zmocňuje nekonečný smutek.

Vnímání hudby jako svého druhu emoční stopy nějaké éry se promítá i do Veselého literární tvorby. A lze říct, že s touto vazbou – hudební emoce a každodenní realita – do jisté míry literárně experimentuje.

Ve své beletristické prvotině Bomba Funk (BiggBoss 2017) si Veselý tento moment vyzkoušel v žánru kombinace humoristické mystifikace a alternativních dějin.

Román je situován na samotný konec normalizace, kdy se v rámci komunistické strany progresivista Lubomír Štrougal, shodou okolností tento týden zesnulý, rozhodne vytrhnout socialismus ze senilního stadia a pomocí hudby – konkrétně funku – mu ještě vlít energii do žil. Založí funkovou kapelu snů, jíž se sám stane frontmanem.

Postupně sledujeme obvyklé fáze v životě kapely: od energických počátků přes nástup slávy až po nezvládnuté ambice chystaného konceptuálního dvojalba. To vše v kvazirealistických supraphonských poměrech československé pop music s jejími „stájemi“.

Zdařilou Veselého prvotinu prostupuje zábavná poťouchlost těžící z absurdní koláže normalizačních reálií a pozlátkově živočišného světa funku. Naproti tomu jeho druhý hudebně-konceptuální román na to jde z opačné strany – je bombafunkovým neutěšeným rubem, odvrácenou temnou stranou populární hudby.

Kov (Listen 2022) se zcela podřizuje metalové estetice, jejímu brutalismu a destruktivitě. Zatímco v Bomba Funku měla být hudba propagandistickým činitelem, zde se situace komplikuje. Metal tu funguje jednak jako oficiální styl v jakémsi dystopickém pracovním táboře, který ale pohltil veškerý prostor, zatímco za plotem se naopak ocitají ti, kteří už nejsou dostatečně výkonní. Ale kromě své bezduché formy, tam, kde si uchová ryzost, stává se metal nástrojem prozření, totálního osvobození se v přijmutí smrti a destrukce, odpoutání se od mechanicky očekáváné životní rutiny poslušného nevybočujícího občana-zaměstnance.

Tato metafyzická linka „nejtemnějšího blacku“ se váže na příběh kapely maloměstských kluků, kteří toho se svým odpudivým hlukem moc nenakoncertují, ale během let se jejich na koleně nahraná kazeta Počátek zániku stane svatým grálem dystopické reality, po kterém nastane velká sháňka mezi nonkonformisty.

Jestliže dynamika funkové formace z předchozí knihy sledovala její vzestup a pád, tentokrát čteme příběh kapely, která odumírá krátce po svém zrození, aby se stala temnou legendou, průzorem z reality podřízené produktivismu.

V tomto smyslu lze Kov číst i jako fiktivní hudební publicistiku, příběhy lidí, kapel, společenství a hudby, jež jsou smyšlené, ale zároveň nějak univerzálně antropologicky platné.

V ději Kovu lze vystopovat několik inspiračních mustrů, aniž by přitom text působil vykradeně. Ze spojení už povědomého vystupuje nová kvalita, která je navíc stvrzena emoční naléhavostí a přesvědčivostí včetně toho, že se Veselého psaní místy propadá do mysteriózního, a až meditativně kontemplativního odpoutání se od všeho fyzického, tělesného i příběhového a zůstává z něj jen jakási bolestná samomluva. Popis bolesti, metalového zvuku a deprese z románu dělá jeden z emocionálně nejradikálnějších textů české literatury. Stejně jako black metal to asi nebude pro každého. Na druhou stranu lze tomu textu a jeho atmosféře beznadějně propadnout.

Vyprávění má rozrušenou chronologii a po hrdinově narození a zakládání kapely kapitoly různě přeskakují: z devadesátých let do nultých, dvacátých, čtyřicátých – rok je vždy uveden jako součást názvu kapitoly a vzhledem k tomu, že příběhová linka není složitá, nenastává dezorientace. Výsledný efekt se spíše blíží nemožnosti úniku před noční můrou, jež se v budoucnosti naplní, před traumatickými vzpomínkami a bezútěšnou současností maloměsta na periferii státu.

Veselý podle všeho nechce vytvářet nějakou futurologicky sofistikovanou představu budoucnosti, není to totiž potřeba: temné vize příštích dekád už se staly příliš pravděpodobnými a de facto se uskutečňují. Ostatně i všechna technická a digitální zařízení v románu mají své již existující předobrazy podobně jako narůstající spotřeba psychofarmak.

Kolaps kapitalismu si sice většinová společnost nebude připouštět ještě dlouho, avšak jeho totalitní rysy (digitální dohled, sociální bodování, vše podřízené produktivitě, kontrole), destruktivní dopady na planetu, lidské vztahy rozpité ve virtuální realitě, nulová společenská soudržnost, diktát soutěživosti, socializace ztrát i rizik – to vše je už dneska akceptovanou ideologií.

I o tom je Kov, kniha inspirovaná myšlenkami kulturního publicisty a filosofa Marka Fishera, jenž byl stejnou měrou nesmiřitelným kritikem tohoto světa jako jeho pečlivým pozorovatelem.

Nic z popsaného by ale přesvědčivě nefungovalo samo o sobě, a jestli něco načrtnuté předobrazy a intelektuální zdroje sceluje, je to rovina podle všeho autobiografická – snad trochu expresionisticky a převážně emocionálně, ale o to autentičtěji.

Dosavadní charakteristika románu může u někoho vyvolávat podezření, že jeho konceptuálnost je až příliš čtenářsky náročná a navzdory zmíněnému citovému náboji vlastně trochu chladná, postavená rozumově. Ale není tomu tak: mnohé situace, zápletky i postavy působí velmi důvěrně. Hrdiny románu jste už pravděpodobně někdy potkali, možná s nimi žijete, trapné situace se vám staly, bezmoc se vás zmocňuje pravidelně.

Všechny ty rámující interpretace totiž drží na tom, že Veselý patří mezi autory, kteří rádi píšou. Dobrá, možná u toho trpí, ale chápe, co znamená napsat román i v onom řemeslném slova smyslu – umí najít vhodný přívlastek, slova co nejtěsněji přiléhající k tomu, co chce říct; je to typ psaní, které je zároveň přemýšlením.

Tento postřeh zní možná banálně, jenže současná literatura je bohužel plná lidí, kteří píšou jenom proto, aby měli co prodávat.

Kov je stejně tak dystopický a expresivní jako realistický a intimní. Je to veškerý smutek současného života a našich úzkostí, který se tentokrát nevsakuje do hudby, ale do textu – i když popisy hudebního prožitku svou synestezií stírají čtené s představami slyšeného, procítěného; tady se opravdu mimořádně zhodnocuje Veselého praxe hudebního publicisty, kterou lze ocenit bez ohledu na to, jestli se vám osobně metal líbí.

Nejen Všechny kočky, ale i Kov Karla Veselého je šedý, a v tom smyslu je výrazem nějakého snad generačního pocitu. Rozhodně je tato hraniční pozice Kovu mezi trochu bizarní podivností a literární propracovaností, expresivitou a zároveň přístupností, mezi devadesátkovou minulostí a revivalovou budoucností světa jako pracovního tábora nejen výrazem kolektivní deprese, ale zároveň tím, co z textu může udělat generační román – nebo taky román kapitalistické deziluze.