Okrasnost mě nebaví, říká filipínský filmař Lav Diaz

Některé mě překvapily, jiné se opakují napříč všemi festivaly na světě. Ale to nevadí, je to součást pokračující debaty, mám tu interakci rád. Vadí mi jen, když nejsem schopný rychle najít nejvhodnější anglické slovo pro výraz, na nějž myslím v tagalštině, ve svém mateřském jazyce. Pořád musím mezi ním a angličtinou přepínat.

Ano, jde o mix tagalštiny s angličtinou s příměsí španělských slov. Jde o důsledek dlouhých staletí kolonizace Filipín: nejprve Španěly, poté Američany. Angličtina se stala součástí našeho jazyka, dostupná ale zůstává hlavně vyšším společenským vrstvám. Slyšíte ji na vysokých školách nebo v rozhlasovém či televizním vysílání. Z médií ji částečně znají i chudí lidé, mezi sebou ale hovoří výhradně původními jazyky, jichž máme mnoho. Nemají čas učit se anglicky, a jazykové kompetence tak filipínskou společnost rozdělují.

V roce 2022 se prezidentem stal Bongbong Marcos, syn někdejšího diktátora z let 1965 až 1986. Marcose staršího v očích veřejnosti rehabilitoval předchozí prezident a masový vrah Rodrigo Duterte. Duterteho dcera je teď viceprezidentkou a zcela zřejmě má Marcose mladšího ve funkci hlavy státu následně vystřídat. Noví politici se ve veřejné sféře neudrží, vládnou nám pořád titíž staří známí. Ti se teď snaží přepsat historii a přesvědčit lidi, že doby tvrdých diktatur byly pro Filipíny zlatými časy. A bohužel se jim to daří.

Většina lidí se zajímá hlavně o to, jak si vydělat na jídlo a střechu nad hlavou. Tvrdě dřou, stále však mají hluboko do kapsy. Značná část jejich zisku mizí v peněženkách korupčníků na vysokých postech. Výsledkem je špatná kvalita zdravotní péče, škol, silnic a obecně velká ekonomická nerovnost.

Když vidím, co se momentálně děje, chce se mi říct, že ne. Když se někdo snaží vzdělávat chudé, okamžitě je označen za komunistu, radikála a ocitne se v nebezpečí. Znám ale plno lidí, kteří se přesto pokoušejí bojovat se zvůlí současného režimu, ať už jsou to aktivisté, právníci, divadelníci, hudebníci, básníci, novináři, nebo filmaři jako já. Všichni vzdorujeme nepravdě a bezpráví. Nic jiného nám nezbývá.

Mají, byť nemusí jít o ten druh dopadu, který si člověk hned představí. Na Filipínách je mnoho lidí bez práce. Když seženu prostředky na natáčení filmu, mohu alespoň několik z nich zaměstnat. Pracuji sice ve velmi malých kolektivech, postupem času se ale rozrůstají. Během natáčení Melancholie z roku 2008 jsem měl s sebou vyjma herců jen tři kolegy, teď se můj štáb běžně skládá z deseti až patnácti lidí. Kdybych přestal natáčet filmy, přijdou okamžitě o zdroj obživy. Proto pracuji bez ustání a točím i dva tituly ročně.

Pokládám za podstatné brát v úvahu i tento rozměr svého působení. Nejde jen o výsledné umělecké dílo, ale o samotný proces tvorby, komunitu, která během něj vzniká. Často také najímáme obyvatele vesnic, kde natáčíme. Pomůžeme jim přivydělat si a doufáme, že pobyt mezi námi jim třeba změní pohled na politické dění.

Občas jim ty mé dlouhé snímky pustíme. Seženeme levný digitální projektor a pozveme je na náměstí, aby viděli, že se filmy dají dělat i jinak.

Beru to jako součást svého aktivistického působení, dobírání se pravdy a poznání. Cílem je, aby začali o podmínkách, v nichž žijí, přemýšlet a aby své myšlenky následně dokázali artikulovat. Protože na to nejsou vůbec zvyklí.

Hovořit o politice zpravidla nechtějí. Nechají mě natáčet, co se mi zachce, ale jakmile se s nimi pokusím navázat hovor na nějaké ožehavé téma, začnou řeč stáčet jinam. Byť je třeba jen upozorňuji, nač mají podle zákona nárok. Řeknou, že to všechno vědí, ale že je to nezajímá a mluvit o takových věcech je nebezpečné – že kdo chce přežít, musí mlčet.

Neměl, u nás to nevypadá jako svého času v Sovětském svazu či v komunistickém Československu. Zrovna Duterte se vždy zabýval jen těmi, kdo ho kritizují napřímo, tvrdě, otevřeně, veřejně, protože v nich vidí své politické nepřátele a potenciální konkurenty. Kultura stojí zcela mimo jeho zorné pole.

Ano, a klidně bych přidal ještě gangsterku. Osobně jsem se nesnažil, aby divák ve Vlnách vzorce těchto žánrů rychle identifikoval, ale možná je to takový podprahový efekt. Pokud má člověk konvence žánrové tvorby zažité, tak se mu v hlavě během sledování filmu rychle připomenou.

Cením si divácké spoluúčasti při sledování filmu, pročež si myslím, že není třeba být dokonale názorný. Chci publiku nabídnout prostor a čas, avšak konkrétními informacemi není nutné plýtvat. Sledování filmu vnímám jako proces – a postupné ohledávání kontur zápletky i povahy postav je jeho nedílnou součástí. Vždyť je přece tak obohacující zamyslet se nad tajemstvími, která film obsahuje, pomalu k nim proniknout, ať už prostřednictvím rozumu, či emocí! Nejde jen o to, pochopit, co se ve filmu událo, ale soucítit s tím dobrým i špatným, co bylo na plátně promítnuto. Teprve potom třeba divák pochopí, proč a co kdo ve filmu dělá.

I to se může stát.

Kdepak! Občas jsem jako divák rád, když vůbec ničemu nerozumím, protože mě to nutí začít skutečně přemýšlet. V životě jsem viděl řadu nejednoznačných filmů, které mě právě svou nekomunikativností obohatily. Zaprvé jsem se díky nim vůbec naučil takto uvažovat, zadruhé mi nabídly nové perspektivy, k nimž bych se sám třeba nedostal. Není nutné mít odpovědi hned, ani po odchodu z kinosálu. Film vám nemusí nic říkat napřímo, to je v pořádku. Potřebné je se takových děl nestranit, ale naopak se s nimi konfrontovat.

Více mě zajímá naplnění záměru. Nejde mi o to, obraz filmu vypulírovat tak, aby se každému líbil a snímek se snadno prodal na nějakém festivalovém trhu. Osobně považuji ten prodejní aspekt za nejsmutnější část života jakéhokoli filmu. Natočit takový konvenčně „vyčištěný“ snímek je jednoduché, ale má potom ještě něco společného s realitou? Ne, jeho smyslem je vydělávat peníze a produkovat celebrity, namísto aby diváky přiměl zamyslet se nad jejich životy. Je to samozřejmě validní způsob filmové tvorby, ale není to nic pro mě, umělost ani okrasnost mě nebaví. Dokonce i zvuková stopa těch filmů je tak čistá! Postavy mluví v dokonale souvislých větách – jak je pak máme tvůrcům věřit?

V mých starších filmech jako Smrt v zemi duchů nebo Melancholie slyší divák autentický zvuk pořízený na place. Lehce jsme ho upravovali pouze v případech, kdy bylo potřeba vyladit hlasitost tak, aby bylo postavám rozumět. Na Filipínách je nicméně důležité si nahrávaný zvuk hodně hlídat. Je tam neustále rušno, skoro pořád okolo sebe slyšíte zpěv. Opravdu, karaoke je pevnou součástí naší kultury, karaoke sestavu najdete v každé domácnosti, a zpívat lidi slyšíte už ráno cestou do práce. Je to děs! Co se týká hudby, její přemíra je schopná film zničit. Stává se pak příliš manipulativním.

Melancholii jsem celou natočil na kameru DVX100. Díky nízké ceně představovala opravdovou revoluci. Když člověk natáčí na digitál, musí hlídat zejména sám sebe. Ví, že může bez problému pořídit šedesát minut záznamu a okamžitě jej zhlédnout. Lehce tak může sklouznout k nedbalosti.

Digitální záznam určitě dal vzniknout nové filmové kultuře: v oblasti tvorby i recepce. Tak moc všechno usnadňuje, až jsem se během natáčení skoro styděl, že kráčím cestou nejmenšího odporu.

Ne, nevytrácí se film jako takový, jen se zmnožují jeho podoby. Teď si může každý vybrat vlastní koncept filmu, který mu vyhovuje a který ho zajímá. Digitální média přinesla do našeho světa mnoho změn, a kdo je zvyklý dělat věci postaru, bude k nim přirozeně cítit určitý odpor, stát v opozici. Tím si ale nepomůže. Jedinou možnou cestou je vytvořit si k novému médiu nějaký vztah a přijmout jej, teprve poté se dotyčný stane svobodným. Film, jakož i všechny ostatní technologie, se vyvíjí a musíme to akceptovat.

Na Filipínách mám nějakou starou nokii, kterou používám pouze k telefonování a posílání esemesek. Na cestách si vystačím s mailem v notebooku a kamerou, na niž můžu natáčet. Nic víc nepotřebuji. Není v tom žádná technofobie, jen pragmatismus. Nevím, nač bych si měl nějaký drahý smartphone kupovat. Ano, hodí se ke komunikaci s veřejností, k sebepropagaci, ale na tu mám jiné lidi, samotnému mi moc nejde.

Festivaly si mé tvorby všímají a já to považuji za veliké privilegium. Možnost přijet sem představit vlastní filmy mi udělala velkou radost.