Odpadávání od víry. Vyšly rozšířené paměti Ivana Klímy

A k autorovým nedávným devadesátinám vyšlo dílo v nakladatelství Academia opět, tentokrát v jednom mohutném svazku a doplněné textem spisovatelova syna Michala shrnujícím některé body otcovy kariéry po roce 1989.

Pro ty, kteří původní Moje šílené století nečetli, zrekapitulujme, že líčí autorovo dětství částečně strávené v terezínském ghettu, jeho mladistvé nadšení pro komunismus, postupné oslabování této víry a posléze jeho život coby předního československého disidenta.

Za zmínku přitom stojí třeba to, že jedním z důležitých impulsů k prvním pochybnostem o mladickém politickém přesvědčení bylo, když musel během vysokoškolských studií poslouchat zuřivé ideologické útoky na jemu drahé literáty: „Za zrádce byl označen Koestler i beznárodní výlupek T. S. Eliot, Albert Camus byl jeden z apoštolů úpadku a bahna, Simone de Beauvoir hlásala ideu lidojedství podobně jako Robert Merle.“

Odpuzující byl už samotný jazyk těchto útoků. Jak Klíma v pamětech zpětně rekonstruoval, takový způsob myšlení, a především dikce ho zarážely: i když byl ještě ochoten uvažovat o tvrzení, že umění v nesocialistických zemích prožívá úpadek, odpuzovaly jej nadávky, kterými byli zahrnováni spisovatelé, jejichž díla mu připadala skvělá.

Nejistotu podporoval také jeho spolužák a později významný redaktor, literární kritik, prozaik a překladatel Josef Vohryzek, prý jediný z jeho kolegů, který o tehdejší světové literatuře něco věděl. Vohryzek Klímu přesvědčoval, že obsáhlý seznam zavrženíhodných autorů, které se na škole z ideologických důvodů snažili zostudit, by měli vnímat jako to pravé doporučení, že „jejich díla má smysl číst, neboť patří k tomu nejlepšímu, co ve světové literatuře vzniklo“.

Další ochlazování Klímova komunistického nadšení souviselo s jeho pobyty mezi pracující třídou, případně v oblastech bývalých Sudet, kam odjel psát reportáže, ale místo budování se tam setkal s deziluzí a morálním úpadkem. Napsal o tom reportáž ukazující, že brigádníci, které vyslali do nečekaně svízelných podmínek, se „cítí jako vyhnanci, nevědí, jak by tu měli pracovat a žít, proto popíjejí anebo se snaží zachránit útěkem“. Načež se v redakci zděsili a poučili ho, že pokud už se zmiňuje o negativních jevech, musí je něčím vyvážit. Případně raději rovnou psát o brigádnících, kteří naopak plní plán na dvě stě dvanáct procent.

Každopádně nějakou dobu Klíma patřil k autorům státem podporovaným, protože režim nadále podporujícím (z toho důvodu nedávno František Schildberger tvrdě zkritizoval Klímovu reportážní knihu Mezi třemi hranicemi z roku 1960, která podle něj může působit „až otřesným dojmem“ pro své propojení počínajících inovativních tendencí šedesátých let s nejhorší ideologickou rigiditou let padesátých).

I díky vztahu s režimem se pak Klíma dostal až na slavný „zámek spisovatelů“ v Dobříši. Jeho popisy budou neocenitelné pro kohokoli, kdo jednou bude chtít tuto pozoruhodnou kapitolu československých kulturních dějin komplexně zpracovat.

Klíma dané prostředí vylíčil tak trochu tragikomicky: „Poznal jsem Jana Drdu. Po chvíli se objevili Jan Otčenášek, autor státní cenou odměněného Občana Brycha, a Josef Kainar se svou hezkou ženou. Když jsem odcházel, musel jsem ten velký stůl minout, a tu na mě zavolal Jan Drda a žádal mě, abych tak nespěchal a přisedl si k nim. Tady Alice mu říkala, ukázal na paní Kainarovou, že hraju mariáš, a jim chybí čtvrtý do pauzírovaného. Připadlo mi, že by bylo neslušné, nebo dokonce namyšlené odmítnout pozvání, a tak jsem přisedl. Nakonec jsem zůstal až do půlnoci, vyhrál jsem asi patnáct korun v desetníkovém mariáši a odcházel do svého pokojíku s pocitem viny, že jsem promarnil celý večer, a s odhodláním, že už se nikdy nedám přemluvit.“

Tamní atmosféru rozhodně nevnímal jako tvůrčí: spisovatelé, co na Dobříši pobývali dlouhodobě, toho v daných letech napsali velmi málo; například Jan Drda jen rozverné pohádky o dobráckých čertech: „Rozdvojení bytosti na nepochybujícího a oddaného člena komunistické strany a na zámeckého pána muselo podlamovat tvořivost.“ Takže sám za sebe Klíma zmíněný zámek opouštěl s úlevou a rozhodnutím tam nikdy více nevkročit.

Což ale neznamená, že by i po svém vyloučení z KSČ v roce 1967 zcela přerušil kontakt s režimními autory. Za normalizace se rád stýkal s Jaroslavem Dietlem. „Myslím, že i tohle karetní přátelství mi měli někteří mí přátelé za zlé,“ dodává Klíma, který také s Dietlem hrával hlavně mariáš. Přičemž někteří recenzenti Klímových pamětí neměli autorovi za zlé ani tak to, s kým se stýkal, ale že se více nerozepsal o tom, jak tato pozoruhodná koexistence se slavným scenáristou normalizačních seriálů fungovala.

Toto vše Klíma prokládá obecně zaměřenými kapitolami úvahového až výkladového charakteru, které mají zobecnit poznání, k němuž autor během svého života dospěl. V jeho životopise se přitom občas mihnou pasáže lehce naznačující něco z jeho soukromého, až intimního života (včetně manželských krizí a nevěr), psané jsou ovšem s jistou distancí a takřka nezúčastněně. Takže na čtenáře mohou působit tak, že je autor uvádí hlavně jako vysvětlení, kde se v jeho literárním díle vzal konkrétní motiv, který reflektoval nějakou jeho reálnou životní zkušenost.

Od některých recenzentů si za to Klíma vysloužil obvinění, že je jeho text „neosobní“, „neosobitý“ a málo „šťavnatý“. Oproti tomu Pavel Janoušek asi větším právem vysvětlil, že o nic takového autorovi nešlo: „Klíma si svou minulost citově neoživuje, on ji řeší – a to povýtce jako nadosobní problém. Jeho úvahy přitom nejsou vnitřním dialogem a hádkou (sebe Klíma přesvědčovat nemusí), ale bezmála didaktickou demonstrací názorů, ke kterým autor dospěl a o nichž chce nyní přesvědčit čtenáře.“

Současný dodatek Michala Klímy tuto tendenci ještě posiluje. Z větší části se týká veřejných názorů a recepce díla jeho otce, a to i ve spojitosti s aktuální politickou situací (například v jisté Klímově hře, jejíž děj se odehrává v komunistickém Československu, dnes prý mnoho polských diváků uvidí obraz současného Polska pod vládou národně konzervativní vlády).

Samozřejmě by bylo marné očekávat, že dovětek bude vysvětlovat některé paradoxní momenty Klímova života: místo toho Michal Klíma předkládá takřka čítankové hodnocení života svého otce coby intelektuála, který prohlédl, že „stalinský komunismus byl zločinným spiknutím proti demokracii“, uznal svůj vlastní „podíl na znásilňování svobod“ a tuto vinu se celý život už od padesátých let snažil napravit. Většinu života prožil v „šíleném“ 20. století, byl rád, že se dočkal svobody, a je také hrdý, „že k nové svobodě svým dílem přispěl“.

Je jisté, že mnohé z dalších českých memoárů, jež se nějak vyrovnávají s dobou komunismu, kladou větší důraz na lidskou tělesnost, jako ty Martina M. Šimečky, i při své intelektuálnosti dokážou být současně místy senzuálně plnokrevné, jako ty Karla Hvížďaly, a také formálně zajímavější, jako ty Jiřího Černého. Ovšem každý má právo napsat takové memoáry, jaké uzná za vhodné.

I ty Klímovy mají svou nepochybnou hodnotu a nadčasovou platnost. A to zdaleka nejen pro čtenáře, které zajímá komunismus. Jeho popis psychologie vyznavače určitého kultu a postupného odpadávání je totiž do jisté míry univerzální a vztáhnout se dá i na mnohé jiné ideologie.

I pro ty, kteří danou dobu nezažili, si tak zachovává sílu jeho popis okamžiku, kdy se cítil být od moci Strany definitivně osvobozen: „Už nejsem členem organizace, kde se člověk musel podrobit vůli a zvůli těch, kteří se, ať už jakýmkoliv způsobem, propracovali do jejího vedení, kde mít vlastní názor, natož ho pronést nahlas, se považovalo za čin, za nějž se nejdříve posílalo katovi, později do vězení a posléze se za něj už jenom vyobcovávalo.“ A to stojí za přečtení, i když jiná relevantní životní témata jako by ta kniha ani neznala.

Autor je literární publicista.