Nenávidím normalizování. Rozhovor s filmařkou Terezou Vejvodovou

Pokud si mám vybrat z těchto dvou možností, tak empaticky. Instinktivně se zaměřím nejdříve na čistou vizualitu, z níž se snažím vyčíst autorův pohled na svět. Zvuk mi potom daný pohled zvnitřňuje, oživuje. Pak až zapojuju racionální analýzu. Ale přitahuje mě, když všemu úplně nerozumím a je mi jako divačce ponecháno místo pro interpretaci, pro projekci sebe sama, když se něco dozvím nejen o zobrazovaném, ale i o sobě.

Občas se stane, že mi film úplně překalibruje mysl. Jako třeba extrémně dlouhé filipínské snímky, které jako by mi zpomalily chod celého těla, ve smyslu meditace či hypnózy. Jako bych celý víkend někde v lese nehybně vnímala, jak teče potok.

Jakubiskův film Vtáčkovia, siroty a blázni mě trvale okouzlil svou něžnou i drsnou poetikou, vnitřní svobodou a radikalitou – více než cokoli z české i francouzské nové vlny. Přitom není tolik známý. Doteď je pro mě záhadou, jak je možné zobrazit tak archetypální témata s takovou lehkostí. Často myslím na to, jaká asi byla nálada u natáčení, jak spolu lidé komunikovali, aby mohlo něco podobného vzniknout. Protože film nikdy není práce jednoho člověka, ale záznam tvořivé koexistence více lidí.

Ze současných autorů pak zbožňuju Grandrieuxe, Lanthimose či Reygadase.

Filmy mi nicméně mění život konstantně. Nikdy jsem doma neměla úplně dobré zázemí a filmy se pro mě staly únikem. Čím víc jsem potřebovala utéct, tím víc jsem jich sledovala. Jenže pak bylo složité vracet se do reality a celkově jsem se od všeho kolem tak nějak odpojila.

Jsem z Benešova u Prahy, malého města, kde mě z kolektivu vyčlenili už proto, že jsem byla tmavší než většina dětí. Navíc ve škole jsem byla hodně zvídavá, což ostatní chápali tak, že se předvádím a povyšuju. Takže mi zbyly dvě možnosti – buď se chovat jako ostatní a nemít problémy, nebo zůstat mimo a sama.

Od té doby je ve mně bohužel zakořeněná nedůvěra k větším kolektivům, protože jsou v Česku vždy spojené s nějakou normalizací charakteru jedince. Nenávidím normalizování v jakékoli podobě.

Je to v absolutním rozporu! Je malý zázrak najít lidi, kteří vnímají svět podobně, jsou citliví a zároveň ochotní pouštět se s vámi do něčeho tak náročného, jako je film. FAMU vychovává k tomu, že vy jste ten autor a génius, kterého mají všichni poslouchat, ale o tom to není. Jako režisér musíte především umět komunikovat a empatizovat se svými spolupracovníky.

V kině slyším každý dech v sále a každou vteřinu filmu vnímám v milisekundách. Mám pocit, že se mi neznámí lidé procházejí v duši, což je vzrušující i děsivé. Někdy raději odejdu, jak mě to drásá. Zvlášť u filmů, které jsou ve finále spíše kompromis a vnitřně jsou mi cizí, přestože jsou prezentované pod mým jménem. Je to divná situace, postavit se za výsledek, který není tím, co jsem chtěla já, ale spíše co nakázaly okolnosti vzniku.

Jako malířka bych si ráda předem skicovala. Jenže u filmu je už vaše skica hotovým dílem. Není prostor na chybu, mýlit se můžete jen jednou, poučit se z toho pak máte možnost až u dalšího filmu.

Mě malování léčí! Pokaždé se skoro rozpláču, že stačí dojít pro vodu či terpentýn, rozmíchat barvu, strčit do ní štětec a pak udělat čáru, aby se něco stalo. Ve filmu taková jedna „čára“ zabere třeba půl roku. Trvá hrozně dlouho, než vůbec můžete začít reálně tvořit. Na malování nepotřebujete grant, nemusíte se nikoho ptát, jestli to můžete udělat. Přála bych si u filmu zažívat podobnou svobodu a pořád vymýšlím, jak na to.

Na film potřebujete peníze, nestačí vám talent či geniální nápad. Když finance nemáte, jde o zničující proces neustálého doprošování a poté ekvilibristika s tím, co dům dal. Čím víc peněz seženete, tím větší je tlak, tím víc lidí do procesu mluví. Stres v obou extrémech ztěžuje možnost dostat se k intimním, niterným věcem, takže dílo může jednoduše ztratit osobitost. To vše samozřejmě ovlivňuje obsah, za který zodpovídáte, což je schizofrenní situace.

Naštěstí to vyvažuje příval energie z radosti ze společné tvorby, pocit smysluplné práce a fascinace médiem. Ale někdy si říkám, že by mi jako květinářce bylo líp.

Tanec je pro mě vysvobození ze všech dramatických pouček narativního filmu zpátky k něčemu čistému, instinktivnímu. Když jsem začala studovat FAMU, cítila jsem, že se začínám dusit pod nánosem všech dobrých rad, jak se dělá drama. Nebyla jiná možnost než se toho všeho postupně zbavovat, abych se dozvěděla, co tam ze mě zbude, co mě na tom všem vlastně fascinuje. A zbyl například právě tanec jako do základních tvarů uvedená komunikace pohybem. Najednou jsem zjistila, že jsem tancem schopna vyjádřit, co potřebuju. A teď se mi od toho vůbec nechce zpátky.

V Jihlavě jsme bohužel zjistili, že diváci náš snímek berou, možná i vinou zavádějící anotace, jako pokus o definici bezdomovectví a mají od něj svá vlastní očekávání. Jenže člověk, který je týden na ulici, nemůže pojmenovat, jaké to je, být bez domova. Náš záměr byla spíš osobní studie, co Filip, coby člověk zvyklý na „komfort“ jednopokojového bytu, na ulici pocítí.

Filip pracuje dennodenně s lidmi, kteří mají s bezdomovectvím zkušenost, a pomáhá jim najít cestu zpátky do společnosti. A všiml si, že se jim nezřídka rozpadá čas a prostor: nedokážou si vzpomenout, jaké to bylo předtím, než skončili na ulici. A tenhle rozpad se pokusil zmapovat na vlastní kůži. Myslím, že je to z jeho pozice maximum, co mohl udělat, aby dokázal lépe porozumět lidem, s nimiž pracuje. V Jihlavě to ale někteří hodnotili podle toho, že na ulici nestrávil měsíc a nebyla zima.

To jsou ta očekávání. Lidé chtěli vidět, jak je Ústí tvrdé, jak je všechno v háji a jak je to smutné. Téma bezdomovectví samo o sobě vybízí k mnoha klišé, k obviňování veřejnosti, že nedostatečně podporuje lidi na ulici. Nemyslím si ale, že takový přístup pomůže nějakému propojení a zájmu, spíše naopak. Proto jde náš film proti tomu.

Sama jsem byla zaskočená, co materiál přinesl. Jsme k sobě ohleduplnější a solidárnější, než si myslíme? Nebo to znamená, že musíte být opravdu v háji, aby se k vám lidé chovali dobře? Vnímají lidé na okraji společnosti jinak životní priority? I mě překvapilo, že Zdola naznačuje dost hezké věci na to, aby člověk mohl nějak věřit v lidi.

Byla to velká úleva, protože už nemusím donekonečna opakovat, proč jsem z filmové reality u nás rozčarovaná. Buď lidi odkážu na ten text, nebo už ho znají. Některé jsem naštvala, některé to potěšilo, což je obojí naprosto fantastické v porovnání se situací, kdy nemáte žádný názor. Osvěžující taky bylo, že se můžete ve veřejném prostoru jako žena od filmu konečně vyjádřit nějak celistvě, aniž by vám někdo skočil do řeči.

Moment, já se těším, až budu mít důvod vypsat se z euforie! Není mi příjemné si stěžovat, ale dokud se situace nezmění, je to nutné. Co se týče Pokoje, pořád jsem ve fázi neplacené práce, kdy si ujasňuju, jak vyprávět. A jsme zase u toho, že člověk musí vedle filmu dělat spoustu dalších věcí, aby vůbec přežil.

Ale natočila jsem v mezičase výtvarný film pro inscenaci Krajina těla v Národním divadle, chystám jednu pohádku, která by mohla třeba do pěti let vzniknout, a mám rozpracované další dva náměty. Verbálně si nově pouštím žilou pomocí rapových textů.

Když se mě někdo v tramvaji zeptá, jak se mám, nedokážu mu odpovědět slovy. Potřebovala bych natočit film nebo namalovat obraz, abych to vyjádřila. Je to nějaká frustrace z omezených prostředků běžné komunikace a zároveň potřeba komunikovat věci, které se ve mně dějí, spojit se s někým na druhé straně. A film je natolik dokonalou fúzí všeho možného, že podobnou mnohovrstevnatou komunikaci umožňuje. Když vás nechají ho natočit.