Článek
O kořenech francouzské kritiky: Jsou zapuštěny do dvacátých let. Vidím u jejích počátků tři hlavní okolnosti. Jednak silný vliv komunistické strany; už Lenin film velmi propagoval. A byť já byl za svého života všechno kromě komunisty – třeba trockista nebo sociální demokrat, tohle jim upřít nemohu. Za druhé je to nástup surrealismu v čele s Bretonem. Měli rádi Chaplina, Keatona, nedělali rozdíl mezi uměním a komercí, což se třeba o intelektuálním prostředí tehdejšího New Yorku říci nedá. A pak o filmu ve Francii psali význačné osobnosti, spisovatelé, ani to v Americe nepřicházelo v úvahu. Aby třeba Faulkner psal o Hollywoodu.
O teorii: Vůči všem teoriím jsem dost podezíravý. Ale chápu, že jsou pro mladší kolegy lákavé. Nabídnou kategorie, pomocí nichž lze bez větší námahy rozškatulkovat celý širý svět. Problém je, když vám kupříkladu na nějaký báječný film žádná kategorie nezbude.
O současné kritice: Trochu s nadsázkou tvrdím, že by se pro psaní o filmech měly udělovat licence. Takhle to jde s naší profesí z kopce. Když teď připravovali velkou knihu o současné kinematografii, zadali ji programovým ředitelům festivalů. Ještě před pár lety by ji psali kritici. A důvod? Dnes nerozeznáte filmové recenze od literárních. Hodnotí jen scénář, připomenou dějovou linku a zaujmou ideologický postoj. To je celé. Svícení, hudbu, zvuk, vizuální zpracování ignorují.
Myslím však, že kritika má stále určitý vliv, alespoň dlouhodobý. Podobně jako když jako jediná chválila první Buñuelovy či Bergmanovy filmy. A časem k nim přitáhla i diváky. Jenže je těžké se dnes jako kritik nebát a prosadit svou. Když píšete o cukru na Kubě nebo o násilí v Egyptě, nikdo vám do toho mluvit nebude, natož váš šéf v novinách. Ale filmovou recenzi vám může o hlavu otřískat i jeho milenka.
O festivalech: Jejich role je převážně pozitivní. Zvlášť Karlovy Vary a Berlín mají blízko k publiku, které má možnost seznámit se s novými filmy, jež nemají šanci dostat se do okleštěných národních distribucí. Zlatá palma z Cannes zase zajistí filmu celosvětový ohlas. Na druhou stranu je tu i jedno nebezpečí. Festivaly prohlubují propast mezi komerčními a uměleckými filmy. Jako by nešlo najednou uznávat Kiarostamiho i Eastwooda.
Osobně nemám rád panny ani děvky. Panny jsou filmy, které nejsou schopny komunikovat. Jejich tvůrci je dělají jen pro pár známých. Děvky pak snímky, které se podbízejí publiku. Jenže když budete sledovat reakce publika, vždycky uvidíte jen jejich záda. Hezky to popsal jeden francouzský režisér. O jistém filmu prohlásil, že je příšerný. Kdosi mu namítl, že má ohromný úspěch u diváků. „Jo, ale to jsou ti jediní, komu se líbí,“ odvětil režisér.