Článek
Nachází se na údajném místě jeho smrti, v bazilice svatého Václava ve Staré Boleslavi. Pokud návštěvník vstoupí do kostelní krypty, před níž je toto sousoší umístěno, ocitne se v někdejším románském kostelíku svatého Kosmy a Damiána, v němž se Václav chtěl ukrýt. A uvidí dveře, o které jde, z druhé strany, i tady zahrazené – ozdobným plůtkem, kamennou deskou… a snad ho zasáhne podivná symbolika toho místa.
Jsou to dveře, jimiž se neprochází. Je to hranice, která by měla být prostupná, ale není. Václav tento práh už zaživa nepřekročil. Překonal ho až později, kdy byl v kostelíku pohřben. Neprostupné dveře mluví o fatálním následku rodinného sváru, o bratrovraždě – a o duchovním výsledku tohoto zločinu. Ilustrují rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory. Na stoupence smíření – a soupeření, řekněme. Tolerance – a nátlaku. Pochopení – a neporozumění. Vyprávějí o příběhu, který musel dopadnout špatně. Mluví o vině, o odpuštění… a o symbolických dveřích, jimiž se vstupuje do věčnosti.
Někdejší kostelík svatého Kosmy a Damiána je malý, jeho románské sloupy jsou opracované každý trochu jinak. Ozdobný plůtek před Václavovými dveřmi ovíjejí trikolóry. Všechno to působí komorně, prostě a zásadně zároveň. Jako by se tu naznačovalo, jak se u nás dějí dějiny. Prostřednictvím jedinců, jejich osobních dispozic, na vzdálenost ruky – nebo meče.
Marek Toman
Bazilika svatého Václava zaklenuje původní kostelík, ale i z ní vyzařuje podivně nejednoznačný dojem. Byla ostatně mnohokrát poškozena a její vybavení pochází z jiných kostelů. Místo tak významné pro Čechy se obejde bez informačních cedulí, ani na staroboleslavském náměstí na ně nic neupozorňuje – zato v něm celoročně provádějí ochotné průvodkyně. Jeho skromnost nabízí zvláštní poselství. Jsou možná dveře, jimiž se neprochází. Jsou snad zášti a sváry, jež musí vzplanout – a odplynout. Ale rozpolcené společenství snad přesto tvoří, kdesi v hloubi, jeden celek. Doufejme. Svatý Václav, patron české země, přece bdí nad všemi jejími obyvateli bez rozdílu.
