Kdyby nás tak nechali věřit, že umíme mluvit se zvířaty. Barbora Votavová nad knihou Akwaeke Emezi

Emezi je nebinární transgender osoba a nepoužívá ani ženský, ani mužský rod, proto se jim vyhýbá i tento text. V nakladatelství Host právě vychází prvotina Emezi Zřídlo (přeložila Tereza Marková Vlášková).

Jde o živelnou autobiografii jemně doplněnou fikčními prvky, ve které je ale podle slov Emezi deníkovým záznamem většinou právě to, co čtenáři a čtenářky považují za fiktivní.

Životní příběh hrdinky Ady, která je alter egem Emezi, začíná ve městě Umuahia v Nigérii. Její rodiče si ji vymodlili, čímž, zdá se, přivolali bohyni Alu a způsobili, že Ada není ve svém těle a ve své hlavě sama.

Když v západoafrické kultuře Igbo přichází člověk na svět, má se od duší svých předků, od božstev a duchů oddělit, to se zde ale nestalo. Ada je spirituální, božskou bytostí v lidském těle, pro niž existuje označení ogbanje (čti obanže). Ale zatím to netuší. Rodiče občas vyděsí svým zvláštním chováním, zažívá věci, kterým nerozumí.

Postupně se do pohybu dávají události, které rodinu rozdělí. Ada se vydává studovat do Spojených států a začíná chápat, v čem je její mysl specifická. Prožije několik traumat, která ji obracejí dovnitř do vlastní hlavy a z kolektivního ducha vytahují další já. Nakonec jsou v její mysli tři svébytné hlasy a ona objevuje, kým je, a také to, že není jediná, kdo žije v jiné realitě.

V textu se jednotlivé osobnosti střídají, zpočátku promlouvá kolektivní já, Ada se ke slovu dostane až v závěru. Vyprávění je tak nelineární, jeden pohled zpochybňuje to, co nabídl předchozí, každý hlas má svou povahu, tonalitu, míru sarkasmu, specifický smysl pro humor.

Pod tím vším pak leží životní příběh, který je sice naprosto jedinečný, zároveň je ale možné se s ním v mnoha ohledech ztotožnit: proplétají se jím univerzální témata jako láska, sex, zrada, ubližování, sobeckost nebo odpuštění. Poetický jazyk se střídá s tělesností i s divokými dialogy v Adině mysli a na pomezí jednotlivých světů.

Zřídlo je příběhem o násilí, o prostoru mezi lidským a spirituálním, o vyrovnávání se s krutostí ve světě i vlastní hlavě. Akwaeke Emezi – a s Emezi i Ada – postupně odkrývá realitu, kterou vytlačili a zneplatnili křesťanští kolonizátoři. Jen právě v ní dává vše, co Ada cítí a prožívá, nějaký smysl. Tahle realita se nijak nevylučuje s dalšími, paralelními světy, proto může Ada překračovat jejich hranice, studovat na americké univerzitě, dospívat, trpět – a zároveň se vracet zase zpátky do kolektivního, božského já, které se sice v lidském těle necítí zrovna nejlépe, ale pomáhá Adě překonat spoustu překážek.

Emezi často odkazuje na držitelku Nobelovy ceny Toni Morrisonovou, která trvala na tom, že její knihy jsou mainstream. Stála na okraji, ale prohlásila ho za střed a počkala, až se svět posune směrem k ní.

Tím okrajem nebyla jen perspektiva černošky ve Spojených státech v různých historických obdobích, Morrisonová často při psaní vykračovala z materiálního světa a nechávala promluvit odlišnou kosmologii, specifické poznání a způsob, kterým podle ní černošky a černoši v USA vnímají svět.

Její dílo proto bývá označované za magický realismus, ona se ale vůči tomuto pojmu vymezovala. Jakmile se odlišná žitá zkušenost označí za něco „magického“, vyjme se z všeobecně uznávané reality a ztrácí v jejím rámci relevanci. Jde prostě o způsob, jak zakrýt, co se skutečně děje.

Morrisonová nechtěla ze svých románů některé věci vypouštět jen proto, že se mohly zdát neuvěřitelné. Chtěla jednoduše obsáhnout obrovskou schopnost imaginace, která byla v jejích očích pro černošskou spiritualitu charakteristická.

Emezi stojí z perspektivy mainstreamu, euroamerické literární tradice a materialistického pohledu na svět na ještě vzdálenějším okraji než Morrisonová. Realita, ve které žije a o které píše, má kořeny v ontologii zmíněné nigerijské kultury Igbo. To ale rozhodně neznamená, že by bylo Zřídlo v Nigérii všeobecně považováno za román vycházející z reality sdílené a uznávané. Zatímco recenze lidí s evropskými kořeny se o knize – k nevoli Emezi – vyjadřují většinou jako o románu na téma roztříštění osobnosti a duševní choroby, v Nigérii a v západní Africe, kde hraje kvůli kolonizaci pořád silnou roli i křesťanství, ho pro změnu často interpretují jako text o posedlosti démony.

Emezi ovšem stojí ve středu, který se z našeho pohledu může zdát jako okraj, velmi pevně. Ontologii a kosmologii, kde to, kým je a jak se cítí, dává smysl, nepovažuje za neslučitelné s jinými. V tom je Zřídlo i celé dosavadní dílo Emezi tak empatické, dává totiž literárním postavám prostor určit si, kým jsou a co je pro ně skutečné. Nabourává tím představu, že existuje někdo objektivně „jiný“ nebo „normální“.

Podle další nobelistky Olgy Tokarczukové je i tady u nás ve střední Evropě vnímání toho, co je skutečné a jak vypadá pravda, trochu odlišné od toho západního a odkouzleného. Díky historickému vývoji plnému prolínání kultur, náboženství a jazyků nevidíme pravdu a pravdivé vyprávění jako lineární příběh tvořený jedním hlasem.

Právě Tokarczuková do svých románů a povídek zapojuje folklor a kosmologii odporující čistě materialistickému náhledu na svět.

Kateřina Tučková zase zpracovala v jednom z nejúspěšnějších novodobých českých románů Žítkovské bohyně svět žen na pomezí přírody a civilizace, které vidí do budoucnosti a umějí zaříkávat; text přitom stojí na rozsáhlých rešerších i rozhovorech a s „bohováním“ na Žítkové pracuje jako s faktem.

Slovenská spisovatelka Alena Sabuchová podobně přibližuje v knize Šeptuchy, oceněné Anasoft Literou, nejen práci zaříkávaček, ale také kraj, ve kterém mrtví běžně přicházejí až k vám na zápraží, když vám potřebují ještě něco říct.

To, jak s odlišnou realitou pracuje Emezi, je ale výrazně radikálnější, především proto, že jde o zbeletrizovanou autobiografii, a ne o román vycházející z reportážních postupů, tedy z životů jiných lidí. Navíc realitu, ve které ogbanje Ada živě konverzuje s dalšími božskými já, Emezi naprosto samozřejmě zasazuje do současnosti, v níž se hrdinka pokouší rozpory mezi jednotlivými skutečnostmi řešit terapií, sebepoškozováním či obracením se k Ježíšovi.

Také proto vyžaduje čtení Zřídla otevřenou mysl a může zatřást i naším suverénním přesvědčením, že psychiatrická diagnóza je reálnější než západoafrická ontologie.

Akwaeke Emezi už v angličtině stihly vyjít dvě další knihy. Young adult příběh Pet se odehrává v Lucille, v komunitě, která hrdě prohlašuje, že se zbavila „monster“ – všech, kdo ostatním ubližovali. Neexistuje zde policie ani vězení. Hlavní hrdinka Jam je černošská trans dívka a Lucille je pro ni bezpečným místem – její identita hraje v příběhu roli, ale není tématem proto, že by z Jam dělala někoho „nenormálního“.

Titulní postavu, bytost jménem Pet, Jam vypustí z obrazu, který právě maluje její matka. Pet prohlašuje, že přišel, aby ulovil monstrum, a celý příběh tak vypráví o odvaze podívat se na skutečnost, nezavírat oči před jejími nepohodlnými aspekty, které neodpovídají našim přáním.

V románu Death of Vivek Oji (Smrt Viveka Ojiho) se Emezi vrací do Nigérie. Vyprávění se zde s titulním hrdinou pohybuje tam a zpátky přes hranici života a smrti. Předkové se vracejí zpět, blízcí se odcizují a rodinná pouta trhají. Jde zároveň o silný milostný příběh, který bourá celou řadu tabu a ukazuje, že v každé společnosti a v každé situaci je možné najít spřízněné duše, lásku a kousek bezpečného prostoru.

„Doktor Dolittle ve mně v dětství vzbudil přesvědčení, že umím mluvit se zvířaty. Rodiče mi to nerozmlouvali, známým říkali – vždyť to nikomu neubližuje,“ popisuje počátek prostupování reality a příběhu ve svém životě Emezi. „Když chceme, aby něco ve společnosti fungovalo, musíme si to nejdřív umět alespoň představit,“ říká.

Knihami, které píše, se prolíná blahodárná imaginace. Být sami sebou tu pro hrdiny a hrdinky často znamená vytvořit si soukromý mikrosvět, komunitu, v níž jsou to oni, kdo je norma, a ne odchylka, kde je ostatní přijímají a kde jim nic nehrozí. Podobně jako v tom našem jsou i ve světech, které Emezi vytváří, tyto bezpečné prostory většinou malé a omezené a jejich hranice křehké.

Autorka je literární publicistka.