Článek
Třešňové stromy měla na své zahradě u Prahy i moje teta. Ten první, Německá rychlice, dozrával před koncem června, a než jsme se dočkali vysvědčení a prázdnin, byl sklizený ptačími hejny. Tetě to nevadilo, dědeček kdysi zasadil čtyři třešňové stromy, a to je samozřejmě na jednu, i rozvětvenou, rodinu příliš. Další třešeň, Troprichterova, už na mě počkala, a to byla první letní pastva. Na slunné stráni nad Vltavou byly třešně zralé už v době, kdy v chladném podnebí Českého lesa, kde jsme bydleli my, sotva dozrávaly první. Vrcholem sezóny ovšem byla chrupka Thurn-Taxisova. Po ránu, ještě vlhké od rosy a chladné, chrupaly nám její plody v puse a zalévaly ji rajskou šťávou.
Jednoho hrozného léta se tetin syn zabil pádem ze skály. Stalo se to v červnu a já jsem, hned jak nastaly prázdniny, za tetou odjela, abych jí po té strašné události dělala společnost. Do toho přišla třešňová sklizeň, a tak jsem svou psychoterapeutickou návštěvu trávila v koruně thurn-taxisky, odkud jsem tetě povídala o škole a knížkách, recitovala básně a vyprávěla jí o našem divadelním zpracování Jana Husa před koncilem. Mezitím přijížděli stejně staří synové tetiných přátel a kolegů, aby očesali a odvezli domů košík nebo dva. Já jsem ze stromu prakticky neslézala, kluci přilézali za mnou a ve větvích jsme vedli nepřetržité řeči, zatímco teta seděla pod stromem a plnila sklenice. Vyprávěli jsme si o svých plánech a průšvizích, nadějích a zklamáních, pozice na stromě nás zbavovala zábran, měli jsme zrovna po maturitě a vůbec jsme v tématech nechodili po špičkách. Nebylo to třeba, teta pod stromem se smála s námi. To trvalo tak dlouho, dokud jsme thurn-taxisku neotrhali úplně, pak odjel poslední kluk a za dva dny i já. Teprve tehdy, když už byly třešně sklizeny, zavařeny a rozdány, se na zahradu položil smutek a žal.
O několik let později jsme se, už s vlastní rodinou, přestěhovali do hájovny, kde bylo ve velikém sadu pět různých třešňových stromů a tři višně. K nejranějším třešním se dalo vylézt pouze po dvanáctimetrovém žebříku, který dokázal vztyčit jen můj muž a na který běžně šplhaly mé malé děti. Družstvo Jednota tehdy ještě vykupovalo ovoce a my si vylepšovali rozpočet prádelními koši našich exkluzivních peckovin. Tehdy se třešně v obchodě prodávaly za šest korun kilo, ve výkupu byla za prádelní koš pětistovka, ale člověk ho trhal dva dny. V korunách obsypaných rudými, sluncem prosvětlenými plody jsem tehdy šplhala do nejtenčích konců bez jakýchkoli obav z pádu, zato s obavami o budoucnost, která se pod námi povážlivě prohýbala.
Pak se se mnou jednou tlustá větev zlomila a já spadla z výšky s plným kýblem natrhaných višní. Kýbl dopadl na dno, zatížen višněmi se ani nepřevrhl, ale tím nárazem se všechny plody samovolně vypeckovaly. Já jsem padla na záda, vyrazila si dech a vyděsila děti. Nebylo mi nic, ale obavy z budoucnosti se potvrdily, brzy jsme se z hájovny stěhovali a nadále už provždy trhali jen třešně do pusy ze stromů u silnic.
Nikdy jsem si třešně nekoupila v obchodě, trhání třešní je kombinace estetického zážitku z rudé barvy v zeleném listí, mírně akrobatického výkonu při lezení a jemné manipulace s kulatými plody. V době, kdy jsme zatíženi prací u stolu a hlukem, je zacházení s drobnými kulatými věcmi přímo terapií, člověk si uvědomí smysly, protáhne tělo a zažije trochu adrenalinu při pošetilé ctižádosti utrhnout i ten poslední krásný trs z konce větve.
Letos jsem byla v době třešní v anglickém Kentu. V současných sadech už dávno nejsou vysokokmeny, plody musejí být pro česáče dostupné. Mechanizovat to ale stejně nejde, je zapotřebí rukou, aby třešně otrhaly i se stopkami, zvážily, vyskládaly do bedýnek a naložily do kamiónů. Sami česáči, většinou Romové, prodávají třešně u silnice. U nich přijde krabička třešní na čtyři libry. Ale když jdete trochu krajinou, potkáte třešňové stromy i mimo komerční sady, člověk tedy nemá vlastně důvod si třešně koupit, stále je ještě možno si je jen tak utrhnout.
Náš hostitel, rodilý Angličan z Kentu, však třešně zásadně kupuje. Pochopili jsme jeho postoj a na konci pobytu sjeli k té maringotce u silnice a náhradou za všechny ty cestou utržené plody jsme si jednu krabičku třešní koupili a zaplatili ji dvojnásobkem ceny. Bylo to drahé, ale když člověk viděl zblízka tu složitou, těžkou a choulostivou sadařskou práci, pocítil nutnost odškodnit sadaře za náš občasný pych. Kilo třešní za čtyři libry vlastně nevyjde dráž, než kdybychom si je koupili doma. Doma je ale stále trhám u silnice.
