Článek
Mezi zaměstnáním a vlastní tvorbou udržuje co možná neprostupnou hranici. Píše intuitivní, snové prózy blízké surrealistické poetice. Dosud jí vyšlo pět drobných knížek: Moře modré, Satyriáda, Zvíře, které sní, S: Modrý i Ona a Bílý pes.
Dohodli jsme se, že se o Cosmopolitanu bavit nebudeme. Ale jednu otázku mi snad zodpovíte: Jak se absolventka filozofické fakulty stala šéfredaktorkou vesele sexuálního časopisu pro mladé holky?
Dostala jsem čtyři pracovní nabídky: dělat referentku v japonské cestovní kanceláři, šéfredaktorku Cosmopolitanu, vdát se za německého experta na telekomunikační družice nebo se stát učitelkou na střední škole. Vybrala jsem si to, u čeho se nejméně lyžuje.
Já vám to věřím. Píšete snové texty - co si nejvíc pamatujete z dětství?
Narodila jsem se pod hradem Hněvínem na kraji Mostu v době, kdy se staré město propadalo do pekla uhelné díry a nové se podivně stavělo. Na loukách, kde žili zajíci i střevlíci, přibývalo hromad písku a panelů, kukuřičná pole a vesnice za městem mizely, časem se zaježily paneláky.
Po obzoru jezdil zakladač, nasypával kipy a já jsem si stoupala na špičky, abych viděla přes parapet a dalekozrakým pohledem ze čtvrtého patra kontrolovala stříbrnou jedli ve Velebudicích: dokud tam stojí, ještě nás nezasypou. Časem ji vyrýpli buldozerem a přestěhovali ke kinu pod Hněvín, tuším, že tam chcípla.
Úspěšně se věřilo, že lze věci tvořící určité prostředí vytrhnout, přestěhovat a zachovat přitom jejich život a kouzlo. Kostel za město. Kašnu na tržiště. Mraveniště na kipy. Těmhle přesunům a odsunům se dokonce dával ráz slavnosti. Jo, houby. Jezdit na víkendové demolice Teplic, Ústí, Mostu, strnout při neodvratitelném výbuchu, pozorovat stoupající oblak prachu a sunoucí se zdi, fotit to zřícené pusto dokonce patřilo k hořkosladkému folklóru sedmdesátých let.
Z okna jsem se dívala na pavouky nových pravoúhlých chodníků, které měli podle záměru urbanistů využívat občané k chůzi po městě. Přes trávníky běžely zkratky, které si lidi vyšlapali, aby se dostali, kam skutečně potřebují - na tramvaj, do samošky. Na nových betonových hranatých plochách brzy vypučel plevel. Nikdo je nepotřeboval.
Časem jsem si tenhle pocit, donutit nové město, aby se vměstnalo do plánů vzešlých z jedné hlavy v jednu chvíli a žilo podle nich, pojmenovala jako znásilnění syntaxe města. Obyvatelé se naštěstí z těchto plánů vylijí a sami dají život místům, která potřebují, ale i tak zůstávají v takto nešťastně naplánovaných nových městech neživotná a často monumentální, opuštěná a bezútěšná zákoutí, zbytečné stavby.
A pak?
Vnímala jsem, jak město roste, současně s tím, jak ve mně rostla schopnost mluvit, osvojovala jsem si plán města spolu s jazykem. Domy pro mě znamenaly slova, ulice se staly větami a trasy ve městě roztodivnými texty. Nefungující mrtvé stavby rušily texturu města, najít zkratku a vydat se po ní znamená pro mě největší dobrodružství: cestu do neznáma, která uspoří sílu, čas, ukáže novou spojitost a dovede k cíli. Básnický obraz.
Ale přestěhovali jste se do Plesné...
Přestěhování pro mě znamenalo novou vášeň: v Chebu jsem objevila město, které vznikalo přirozeně a stovky let, a mohla jsem si v něm číst jako dychtivý pes. Viděla jsem, proč postavili hrad u řeky, kudy vedla obchodní cesta, proč teče náměstí z kopce dolů, kudy se chodilo pro vodu, na trh, proč se k sobě mačkají domy u hradeb. Domy, okna, barvy, střechy vzbuzují ve mně nenasytnost, stará města miluju, pozoruju staré příběhy v jejich zdech, luštím zvyky dávných obyvatel. Kamkoliv do neznáma přijedu, lačně a bezpečně najdu střed města podle kostelních střech. Město mě osvěží. Jakkoliv pro mě volná krajina znamená silnou, nekonečnou svobodu a příslib cesty, město je jejím pravým cílem, teprve tam si lze odpočinout.
A takhle nějak se touláte po knížkách?
Z písemností čtu, jak přemýšlí jejich autor, jak vidí svět. Jako dítě jsem netušila nic o nesamozřejmosti režimu, do kterého jsem se narodila, jen jedno mi přišlo zvláštní: ti pánové v televizi divně mluví. Jejich syntax byla chybná, plná odboček, nedokončených vět, chybných předložkových vazeb, vyšinutí z větné vazby. Takové myšlení mě znepokojovalo, nelíbilo se mi a nelíbí dodnes. Politik, který přestává mluvit přirozeným jazykem a přechází do nesrozumitelného kódu, je nepoužitelný pro svůj původní účel, sešel z cesty, jakkoliv se možná cítí dobře.
A tak, jako protiváhu, jsem vyhledávala dobré texty, dobré čtení, ale básně, romány mě nezajímaly samy o sobě. Jako za zdmi domu hledám jejich obyvatele, tak si za textem představuji autora, zajímá mě jeho myšlení. Literární věda k tomu podle mě klíč nedává, naopak odvádí pozornost výhradně k textu, nepouští se na pole spekulací, představ, fantazií.
Nezajímají mě texty, ale jejich autoři. Můžu si to dovolit, nedělám vědu. Text poskytne krátké potěšení, můžete si ho přisvojit a promítat si do něj své zážitky, vydat se s ním na cestu. Ale poznat autora je jako objevit studnu s pokladem, znamená to vidět jeho způsob života, zachytit i věci, které do textů nevčleňuje, mluvit s ním. To je pro mě literatura
Přečtete toho hodně?
Za posledních sedm let mi prošly rukama tisíce textů, které jsem měla upravit do tiskové podoby. Ze stavby textu rozpoznávám autory s povrchním myšlením, kteří vyrábějí hladká klouzavá souvětí, autory, kterým unikají souvislosti a jejich věty na sebe nenavazují.
Autory zmatkáře s myšlením tak překotným, že nestihnou dokončit větu, protože už začali novou. Autory s hlubokým a tak promyšleným pohledem na svět, že mezi jejich věty nelze strčit špendlík. Autory, kteří kolem myšlenky i kolem sebe omotávají věty jako hedvábné závoje, takže se stávají zámotky sebe samých.
Autory, jejichž věty jsou vycpané cukrovou vatou, poněvadž nemají co říct, ale trvají na tom, že mluvit budou, protože se tak sami sobě líbí, protože vyplňují prázdnotu. Autory, kteří usilují o přátelství a společnost, jejichž věty jsou pružné, vstřícné, otevřené a nesou příjemnou touhu pobavit.
Most
Narodila se v Mostě pod hradem Hněvínem. Vztek je její životní motor. Odmalička ví, že něco ví, ale nemůže si vzpomenout. Při psaní, kdy je její mozek v transu, se zdá, že už se přibližuje. Ale když procitne, napsanému nerozumí, a tak se vzteká.
Agresivita mládeže roste, ale moje naštěstí taky. Vystupuju v noci z tramvaje a pouštím se napříč temným parkem, i když vím: to bude průšvih! Na lavičce sedí tři teenageři a čekají, až k nim dojdu. Ztichnou, to nebude jen tak. Projdu, mám je za zády, když vtom mi přistanou ve vlasech bobule z keře - a tlumený smích. Zastavím se a ztuhnu. Jako bohyně pomsty se otáčím a hošánci vidí, že bude zle. Celou hmotou přikráčím k lavičce. Nakloním se tak blízko k prostřednímu, až musí cítit můj dech. Čekali jste ustrašenou paničku ve středních letech, která po zásahu roztřeseně uteče přes park po lodičkách a se srdcem v hrdle tlukoucím bude zachraňovat tašku s nákupem? Nene, chlapci, tady před vámi stojí masa nasranosti, která zapomíná na svůj strach, sklání se k vám tak, že nemáte úniku, a ptá se s nosem na vašich nosech: "Co si to dovoluješ, ty idiote?" "To já nebyl!" brání se prostřední puberťák a já vím, že už mám vyhráno, já vím, že on se bojí, a nasazuju výhružně: "To nemáš nic lepšího na práci, ty kreténe ušatá?" A to už je silný kalibr, prostřední je zesměšněn a spolupachatelé se mu pochechtávají. Odcházím vítězně a neohroženě a je mi moc, moc dobře.
Agresivita mládeže roste, ale důchodci jsou připraveni. Dějiny je naučily, těží z historických zkušeností a jejich hole mají okované hroty. Fronta na poště, mladík předkládá šest dopisů. Ta drzost! Důchodci syčí: "S tím si máš jít k hromadnému podání! Co zdržuješ! Takhle zdržovat!" Mladík znejistí, odtáhne se od přepážky. Úřednice za okýnkem křičí: "Pane, jste na řadě, dejte sem ty dopisy!" "Já snad raději, ne..." "Dejte to sem!" ryčí úřednice. "Zdržuje!" ťukají důchodci holemi do podlahy. "Já to zkusím jinde," navrhuje mladík. "Nerad bych tady zasíval nějaký sociální koflikt." Mává dopisy před obličejem a ustupuje pozadu. Důchodci najednou dělají, že se jich to netýká. Přerovnávají si složenky a dívají se do stropu.
Agresivita mládeže roste, ale důchodci jsou připraveni. Dějiny je naučily, těží z historických zkušeností a jejich hole mají okované hroty. Fronta na poště, mladík předkládá šest dopisů. Ta drzost! Důchodci syčí: "S tím si máš jít k hromadnému podání! Co zdržuješ! Takhle zdržovat!" Mladík znejistí, odtáhne se od přepážky. Úřednice za okýnkem křičí: "Pane, jste na řadě, dejte sem ty dopisy!" "Já snad raději, ne..." "Dejte to sem!" ryčí úřednice. "Zdržuje!" ťukají důchodci holemi do podlahy. "Já to zkusím jinde," navrhuje mladík. "Nerad bych tady zasíval nějaký sociální koflikt." Mává dopisy před obličejem a ustupuje pozadu. Důchodci najednou dělají, že se jich to netýká. Přerovnávají si složenky a dívají se do stropu.
Agresivita mládeže roste, ale důchodci jsou připraveni. Dějiny je naučily, těží z historických zkušeností a jejich hole mají okované hroty. Fronta na poště, mladík předkládá šest dopisů. Ta drzost! Důchodci syčí: "S tím si máš jít k hromadnému podání! Co zdržuješ! Takhle zdržovat!" Mladík znejistí, odtáhne se od přepážky. Úřednice za okýnkem křičí: "Pane, jste na řadě, dejte sem ty dopisy!" "Já snad raději, ne..." "Dejte to sem!" ryčí úřednice. "Zdržuje!" ťukají důchodci holemi do podlahy. "Já to zkusím jinde," navrhuje mladík. "Nerad bych tady zasíval nějaký sociální koflikt." Mává dopisy před obličejem a ustupuje pozadu. Důchodci najednou dělají, že se jich to netýká. Přerovnávají si složenky a dívají se do stropu.
Autory, kteří se marně snaží pochytit svět stejně marně jako předložkové vazby, které se vzpouzejí, jak byly užity. Autory, kteří zasekávají slova jako hřeby do skály, aby se pevně přidrželi světa. Autory s vyvětraným kontem, autory zamilované do sebe, autory zamilované do světa, autory, kteří se chtějí zamilovat, autory prahnoucí po poznání, kteří si svými texty objevují svět. Ty mám nejraději.