Robert Plant v Ostravě nadchl, spojil minulost se současností

Plant uspokojil i fanoušky Led Zeppelin, když zahrál několik písní z jejího repertoáru, ovšem v notně pozměněné podobě. Vedle nich došlo i na úplné novinky Rainbow a Little Maggie, které by se měly objevit na zářijovém albu.

Plant se na rozdíl od jiných hvězd neutápí v minulosti, nezříká se jí, otevřeně se k ní hlásí jako k integrální součásti své kariéry, ale současně se dál vyvíjí, aniž by své kořeny popíral. Pokud chce někdo říkat, že to nebyli Led Zeppelin, má pravdu, byl to Robert Plant, který si už při své první návštěvě republiky na počátku devadesátých let vybíral z repertoáru kapely ty písně, které se mu tam hodily, a upravoval si je.

A když se k zeppelínovské klasice vrátili společně Page s Plantem, pojali ji na albu No Quarter hodně netradičně a též využili africké vlivy, jak to udělal Plant i nyní.

Od klasického pojetí se nová, méně ryčná verze Black Dog s jednostrunnými houslemi v rukou Juldeha Camary hodně lišila, i když měla podobně velké napětí. Africké motivy sice Led Zeppelin nevyužívali, ale s elektronikou experimentovali, takže psychedelické ozvláštnění a prvky trip hopu jsou jen logickým pokračováním písní Dazed And Confused a Whola Lotte Love, v jejíž střední části bývalo sólo na teremin. Druhou v Ostravě zahráli, ovšem sólo bylo na jednostrunné housle. A ještě se ve skladbě objevil vložený motiv ze skladby Who Do You Love.

Plant rozhodně nezní jako zeppelíni kdysi, ale zachovává si jejich touhu hledat a také inspirační zdroje ve folku a blues. Drží si jejich ducha, což je důležitější. Ve svých téměř šestašedesáti se pořád snaží dávat rocku novou podobu, což je chvályhodné v době, kdy se všichni snaží jen petrifikovat minulost. Nelze přitom zapomínat, že kromě rockové klasiky natočili Led Zeppelin i poloakustické album III plné bluesových písní a folkových balad. Místy byl koncert hodně folkově laděný, i když zrovna blues Babe, I Gonna Leave You hodně gradovalo. Zvonivější bylo Going To California.

Zato úvod, kdy Plant divoce šermoval stojanem, byl hodně hardrockový, stejně jako syrové Spoonful.

Kvůli Plantovi by se však nemělo zapomínat na další umělce, kteří v sobotu hráli, protože i mnozí další nabídli výjimečné zážitky. Zmínit je především potřeba beninskou zpěvačku Angélique Kidjo. Afropop podobných kvalit nebývá slýchán na našich pódiích často, zpěvačka se nesnažila přizpůsobit představám publika, a místo prosluněné, roztančené atmosféry byla místy silně politická a zdůrazňovala, že všechny ženy v Africe jsou obětí kapitalismu a i ty nejchudší si zaslouží úctu.

Dobrá byla i funkovější a méně kontroverzní Američanka nigerijského původu Ieyoka, jejíž projev byl přece jen vlídnější, protože hrany byl obroušené.

A stejně tak si posluchače na druhé největší scéně získal rozervaný americký písničkář John Grant, pro mnohé byly jeho balady s výrazně osobními texty, v nichž nejde daleko pro jadrná slova, překvapením.

Závěr večera na hlavní scéně po právu patřil britským Bastille, které v posledních dvou letech katapultovalo do hvězdných výšin hned několik hitů. Znali je i tuzemští posluchači. Na kapelu se sice těšily zejména mladší dívky, ale spokojeni museli být všichni, jelikož skupina zní na živo lépe než z nahrávek, v nichž je patrnější zvuková postprodukce kvůli rádiím. Bastille s velkým nasazením zahráli nejen nejznámější Thing We Lost in the Fire, ale také novou, dosud nevydanou píseň Blame.

I sobota přinesla skryté drahokamy na menších scénách. Mrazilo z korsických polyfonií souboru Ve Zou Via, který tvoří členové mužského sboru Lo Cór De La Plana spolu s nespoutanými představitelkami italského městského folkloru Assurd, nabízejícího hodně divoké kramářské písně za doprovodu akordeonu. Škoda jen výpadku proudu.

Za pozornost také stál divoký jazz rock saxofonisty Guillaume Perreta, přecházející až ve free rock, i obnovená tuzemská skupina Condurango s herečkou Bárou Hrzánovou, známou z Hrdého Budžese, nabízející latinskými motivy ovlivněný folk nerezovského střihu.

Hodnocení koncertu Planta 90%