Článek
Od roku 2009 se datuje její úzká spolupráce se španělským režisérem Calixtem Bieitem. Její vlastní režisérská tvorba se odehrávala až dosud především na německých, švýcarských, rakouských a dalších evropských scénách. V Praze režíruje poprvé.
Proč jste si zvolila Verdiho Rigoletta?
Mám Verdiho ráda, nastudovala jsem již jeho opery Jeden den králem, Luisa Millerová a Ernani. Rigoletta inscenuji poprvé a je to pro mě vzrušující zážitek. Tajemný příběh je plně zakódován ve Verdiho hudbě.
Do jaké míry ovlivnila vaši práci koronavirová pandemie?
Samozřejmě že podstatně. Mám s inscenováním v omezených podmínkách za poslední rok bohaté zkušenosti. V Mannheimu jsme při inscenování opery Dark Spring museli udržovat odstup šest metrů, ale protože šlo o současnou operu, mohli jsme překážky snáze zakomponovat do výsledného tvaru, třeba použitím live kamery.
Při Carmen v Hannoveru jsme měli nařízený odstup už jen tři metry a při Lohengrinovi v Berlíně dva. Všechno to byly streamy s minimálním počtem diváků v hledišti. Pravda je, že televizní techniku lze využít i pozitivně, třeba pro přiblížení detailu, tváře zpěváků, ale napoprvé to byl pro nás pro všechny šok. Obdivuji zpěváky, že jsou za těchto podmínek schopni vydat ze sebe maximum.
Jaké rozestupy udržujete v Rigolettovi?
Při Rigolettovi ve Státní opeře jsem si připadala už komfortně, protože díky pravidelnému testování a dodržování hygienických pravidel zkoušíme téměř normálně. Ale pro mě jako pro režisérku byla omezení vlastně výzvou a přivedla mě k některým nečekaným nápadům.
Ovšem ta omezení vrátila inscenování opery o řadu let zpět, kdy na jevišti stačilo stát a zpívat. Ale pro mě je opera především silný příběh, který je třeba odvyprávět tak, aby se diváků dotkl, a to bez hereckého výrazu na scéně nejde.
Kde jste hledala inspiraci pro inscenování Rigoletta?
Inspiroval mě svět a aféry současné vysoké společnosti ve Španělsku, která žije stejně rozmařile a zhýrale jako Vévoda a jeho společnost v Rigolettovi. Ale nejde jen o současné kulisy či kostýmy, sám příběh Rigoletta je dostatečně moderní a sdělný pro dnešního diváka.
Rigoletto je vzrušující postava s tajemstvím, u níž by nás mělo zajímat, proč si nasazuje uniformu a masku šaška a co pod nimi skrývá. Snažili jsme se na scéně poodkrýt jeho minulost a motivovat skrze ni jeho jednání i vztah k dceři Gildě. Ale nechci prozrazovat příliš, aby diváci nebyli ochuzeni o vlastní odkrývání jeho tajemství.
Co je pro vás určující při výběru díla, které hodláte inscenovat?
Už jsem naznačila, že je to silný příběh. Ale protože jsem muzikant, nejdřív poslouchám hudbu. Hodně se nechám vést její emocí. To platí jak u starších, tak současných oper. Pro mě je nejdůležitější, aby divák neodcházel z divadla nezasažený.
Režírujete v různých zemích. Myslíte při tom i na diváky a jejich odlišnou mentalitu?
Lhala bych, kdybych říkala, že na diváky nemyslím. Ale nenechám se ovlivnit tím, zda v té či které zemi je publikum otevřenější anebo konzervativní. Možná bude naše pojetí Rigoletta pro pražské diváky překvapením, ale doufám, že budou s to se s ním konfrontovat.
Život je proces a já žiju dnes, takže dělám divadlo pro dnešní publikum s jeho životní i emoční zkušeností. Divadlo, které je mi blízké. Kdybych chtěla inscenovat Rigoletta v devatenáctém století, připadalo by mi, že lžu, protože nevím, jak žili a cítili lidé v tehdejší době. Byla by to interpretace o interpretaci a to by pro mě nemělo žádný smysl.
Jaké máte plány po pražské premiéře Rigoletta?
Ještě v této sezoně bych měla inscenovat ve španělském Bilbau Sedm smrtelných hříchů od Kurta Weilla, na to se moc těším, a v Lipsku novou operu Paradise Gerda Kühra a Hanse-Ulricha Treichela, která mi svým fantaskním laděním připomíná Offenbachovy Hoffmannovy povídky. I příští sezona vypadá slibně, měla bych se vrátit i do Prahy, ale v současné situaci je těžké něco plánovat s velkým předstihem, takže uvidíme.