Článek
Alois Rašín a Karel Kramář se spolu s dalšími „muži října“ zasloužili o vznik republiky stejnou měrou jako Tomáš Garrigue Masaryk s Edvardem Benešem, kteří za první světové války působili v zahraničí. Poskytovali jim aktivitou v domácím odboji potřebnou legitimitu, aby usnadnili jednání s představiteli mocností o požadavcích české reprezentace.
„Rašín byl bezpochyby člověk naprosto výjimečných duševních schopností. Srdcem byl vlastenec, rebel, za své přesvědčení byl ochoten nasadit život. Takovou osobnost jsme od té doby v dějinách neměli,“ uvedl Jiří Svoboda a dodal, že někteří lidé ho přesto neměli rádi. „Bylo to dáno tím, že na sebe bral odpovědnost za rozhodnutí, která dělal. Nenechal ji rozmělňovat tím, že by mu do nich mluvilo mnoho lidí.“
Ve filmu Svoboda zobrazuje mimo jiné i názorové rozdíly mezi domácím a zahraničním odbojem, ale také mezi Rašínem a Kramářem, z nichž první se orientoval na západ a druhý viděl budoucnost všech Slovanů v jedné říši s Ruskem v čele.
Deník manželky
Do hlavní role obsadil Ondřeje Vetchého, Rašínovu manželku Karlu hraje Zuzana Stivínová. Karla a Naděždu Kramářovy ztvárnili Miroslav Donutil a Lenka Vlasáková.
Kromě dvoudílného dramatu Svoboda zároveň natočil pro Českou televizi ještě dokudrama, v němž se věnuje i osudům dalších dvou generací rodiny Rašínů.
Pro svůj záměr se režisérovi podařilo získat Aloisovu pravnučku Karolinu Breitenmoser-Stransky, žijící ve Švýcarsku. Díky ní mohl nejen prostudovat rodinnou korespondenci, ale dostal k nahlédnutí také deník Aloisovy manželky Karly, rozené Janské. (Lékař Jan Janský, objevitel krevních skupin, byl jedním z jejích bratrů.)
„Zpočátku jsem byla opatrná, protože pro mě to byla velmi osobní záležitost. Vždyť o naší rodině se skoro sto let téměř nic nevědělo,“ svěřila se Karolina Breitenmoser-Stransky. „Po roce 1989 sice Aloise Rašína zmínil Václav Klaus, ale nikdo dosud nešel tak daleko jako teď režisér Svoboda. Když mi popsal, jak Aloise vidí, usoudila jsem, že to odpovídá skutečnosti. A přesně v tom duchu je i zahraný,“ pochválila výkon Ondřeje Vetchého.
Herec si prý na Rašínovi cení především jeho odvahy, která je podle jeho slov nezbytná, aby se z inteligentních a slušných lidí mohli stát strůjci svého osudu a nezůstali jen oběťmi událostí.
Trest smrti a atentát
„Rodiny jako Rašínovi nám tu dnes hrozně moc chybějí. Československo v minulosti ztratilo hodně chytrých a statečných lidí. Odliv mozků a charakterů byl děsivý, a tak se nedivme, že na obětavého a statečného Rašína dnes hledíme málem jako na bytost z jiné planety.“
Za první světové války organizoval právník a ekonom Alois Rašín, poslanec Říšské rady, domácí odboj proti rakouskouherskému císařství a připravoval s dalšími spiklenci založení Československa. Společně s vůdčí osobností mladočechů Karlem Kramářem byl však uvězněn za vlastizradu a odsouzen k smrti, přičemž jí oba na konec unikli jen díky obrovské historické náhodě. Těsně před tím, než měl podepsat příkaz k popravě, císař František Josef I. onemocněl a vzápětí zemřel.
Navzdory svým obrovským zásluhám se však záhy začal ocitat stranou. Doba nesla vzhůru Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, kteří se u veřejnosti cílevědomě snažili dohnat roky strávené v exilu. Zatímco o nich během válečných let nebylo doma slyšet, Rašín s Kramářem si mezitím vysloužili pověst hrdinů, kteří pro vlast riskovali život.
„Prezident Masaryk nejspíš domácí odboj záměrně upozaďoval. Například při prvním výročí republiky jeho představitele pozval dopoledne na skleničku, ale na večerní recepci na Hrad už ne. V mých očích tím lidsky klesl,“ zmínil Svoboda.
Rašín za své politické nasazení na konec životem skutečně zaplatil, když ho v roce 1923 zastřelil anarchokomunista jako „představitele buržoazie a utlačovatele dělnictva“.
Po roce 1948 se o Aloisi Rašínovi mlčelo. Situaci zásadně nezměnila ani sametová revoluce roku 1989. Největší pozornost veřejnosti opět začali přitahovat hlavně Masaryk a Beneš.