RECENZE: West Side Story. Úchvatná, moderně natočená klasika

Možná se tak nabízí otázka, proč vlastně točit remake filmu, jehož příběh je známý už od dob Shakespearových a ani hudba Leonarda Bernsteina nezestárla. Zhlédnutí snímku ale dává na takovou otázku jasné odpovědi.

Jednou z nich je, že společenské a sociální problémy, které West Side Story zobrazuje, za těch šedesát let bohužel zdaleka nezmizely, jsou až nečekaně aktuální, a stojí za to je znovu a nově připomínat. Druhou odpověď představuje fakt, že dostane-li do ruky jakoukoliv látku, lhostejno zda původní nebo adaptaci, Spielberg, vznikne mimořádné dílo. A tak je tomu i tentokrát, o to víc, že režisér si svůj vysněný projekt hýčkal až k dokonalosti.

Děj muzikálu, který napsali Leonard Bernstein a Stephen Sondheim, vychází ze Shakespearova dramatu Romeo a Julie. Světovou premiéru měl 26. září 1957 ve Winter Garden Theater na Brodwayi v New Yorku a od té doby se hraje prakticky nepřetržitě na jevištích celého světa.

Namísto Monteků a Kapuletů přivedl Sondheim do západní čtvrti New Yorku padesátých let dva pouliční gangy. Tryskáči jsou bílí a považují se za domácí, Žraloci jsou Portorikánci, ale mnohdy by vlastně bylo těžké určit, kdo je „větší“ přistěhovalec, protože těmi jsou, de facto, s výjimkou původních obyvatel všichni.

Rivalita rasová, boj o nadvládu nad územím přesto, že „tahle čtvrť se bude celá bourat“, hádky s policií, rozvrácené rodiny, takřka nulová naděje na lepší život. To vše se týká obou gangů, ale když se bývalý člen Tryskáčů Tony a sestra vůdce party Žraloků María do sebe zamilují, napětí eskaluje a rozhodující bitva bude poslední.

Spielberg nepřenesl příběh do současnosti. Ponechal ho v druhé polovině padesátých let, nedělal v něm žádné podstatné změny, jen drobné úpravy. Postavu majitele krámku, v němž Tony pracuje, zaměnil za jeho ženu Valentinu, se scenáristou Tonym Kushnerem jí dali víc prostoru a režisér ji obsadil Ritou Moreno, která hrála v původním filmu Bernardovu ženu a Maríinu švagrovou Anitu.

Zvýraznil a rozšířil i transsexuální postavu a oproti původní verzi dal její sexualitu otevřeněji najevo. A samozřejmě už dnes není možné, aby Portorikánce hráli maskovaní bílí herci. A tak zatímco například Maríu hrála v roce 1961 Natalie Woodová s rusko-ukrajinskými kořeny, dnes je to Rachel Zeglerová, jejíž matka pochází z Kolumbie.

Tato v době natáčení osmnáctiletá skvělá zpěvačka rolí debutuje, představuje se jako ohromný herecký talent a v nasazení, s nímž se do role převtělila, je dokonalá. Neméně šťastnou a jistou ruku měl Spielberg i ve volbě dalších herců.

Ansel Elgort dává Tonymu tolik citu, kolik ho jen Romeo může mít. A Bernard a Anita mají v Davidu Avarezovi a Arianě DeBose přinejmenším stejně výborné představitele, jako v Georgi Chakirisovi a Ritě Moreno, kteří za ně před šedesáti lety dostali herecké Oscary za vedlejší role.

Retro styl je ve Spielbergově podání výraznější v kostýmech i rekvizitách tehdejší doby, barvy silněji vyjadřují emoce, vyprávění je energičtější. Jakmile zazní úvodní pískot a po něm strhující tanec newyorskými ulicemi, divák se jen spokojeně zavrtí, usadí, a ví, že ho čeká mimořádná podívaná. O Bernsteinově hudbě, kterou aranžoval David Newman, s písněmi María, America či Tonight (ano, při balkonové scéně), nemluvě.

Spielberg s kameramanem Januszem Kamińskim jsou dávno sehraná dvojice, která dokáže barvami, svícením a úžasnými tanečnímu čísly rozbouřit city i bez ohledu na to, že „věčně bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova“.

Závěrem budiž řečeno něco, co se stává jen zcela výjimečně. Spielbergova West Side Story trvá 156 minut, a ani jedna z nich není zbytečná.

Hodnocení 100 %