Hlavní obsah

RECENZE: Výtvarný hyperrealismus veřejné intimity

Právo, Jan Šída

Výtvarná skupina Rastr vystavuje díla v pražské Galerii Dolmen. Členové sdružení vybrali velkoformátová díla, jejichž hlavním styčným bodem je zobrazení reality v té nejsyrovější podobě.

Foto: katalog výstavy

Jakub Kándl: Dance (2003)

Článek

Hyperrealismus nemá zatím v našich krajích na růžích ustláno. Možná je to tím, že název mírně v lidech evokuje představu něčeho tak zprofanovaného, jako byl socialistický realismus.

Jenže není realismus jako realismus. Pokud tento termín chápeme jako zobrazení skutečnosti s často až laboratorním zpracováním detailů, jsme na správné adrese. Tvůrci, sdružení do skupiny Rastr, absolutně mažou rozdíly mezi uměleckými disciplínami.

Foto: katalog výstavy

U některých děl se těžko rozpoznává, jestli se jedná o olej nebo upravenou fotografii (Jiří Macht, Nebezpečí, 2011).

Na první a často i na druhý pohled není jasné, jestli se díváme na barevný obraz nebo velkoformátovou fotografii. Jenže to v případě takového výtvarného vyjádření není podstatné. Nejde o to, jakou formu umělec zvolí, ale co chce zobrazit. Není podstatná látka, ale duchovní forma.

Malíř Miloš Englberth klade důraz především na výraz. Jeho ženy jsou možná mírně dekadentně potemnělé, ale jejich oči svítí živočišnou touhou.

Obraz Dívka s kočkou stojí na kontrastu animální přitažlivosti ženy a poloskryté dravosti domestikované šelmy. Jako by nás obě postavy tak trochu chtěly uchlácholit svou jemnou erotikou, ale přitom v nich číhá skryté nebezpečí.

Stejné, jaké spoutává levitující nahou ženu na obraze Chapadla deprese. Symbolizují ji slizká chapadla chobotnice, které táhnou nebohou dámu ke dnu.

Poněkud odlišnou výrazovou cestou jde fotograf Jiří Macht2. Sází na velkoformátovou barevnou koláž, ve které umělec prolíná roviny a fantaskní erotické představy s takřka bizarní pop-artovou imagí.

Tito dva umělci mohou sloužit jako příklad pro rozdílné pojetí zpracování skutečnosti. Na jedné straně až transparentní obrazová bizarnost, která si pozorovatele vede k vytčenému cíli. Na druhé straně polozasutost všech symbolů a hra na hledání či nalézání.

A veřejná intimita? To je zásadní otázka nejen výstavy, ale i umění. Jak lze zobrazit vnitřní nehmatatelnou esenci, aby se díky uměleckému zpracování stala veřejně dostupnou existencí? Jedině vlastním pojetím reality, která se tak stává osobním majetkem určitého umělce. A ten nám ji díky dílům může na zlomek času půjčit.

Veřejná intimita
Galerie Dolmen, Praha, do 20. února

Celkové hodnocení: 70 %

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám