Článek
Kdysi velmi inovativní autor kultovních Pulp fiction či Gaunerů sehnal milióny dolarů, herecké hvězdy i starého italského barda Morriconeho, aby to pořádně znělo. Po produkční stránce to bylo připraveno perfektně. Pak měl dodat filmový příběh, který by tomu dodal smysl, a to neuměl.
Vzal drobnou historku, vlastně spíše anekdotu, která by stačila na 80minutový filmeček, a natočil pološílený 180minutový epos plný mlácení prázdné slámy. K čemu je všechna příprava, když nemáte velký příběh? Marnost nad marnost.
První půlhodina vypadá ještě slibně. Dostavník pádí divočinou, žene se bouře, objeví se Samuel L. Jackson a Kurt Russell, padne nějaký ten vtip a šermuje se pistolemi. Pak ale divák zjistí, že nic lepšího se už nestane. Dialogy jsou nekonečné a dost nudné. Vidíme dost nechutností a slyšíme spoustu sprostých slov, ale nic zajímavého se neděje!
Michael Madsen
Kurt Russell a Samuel L. Jackson
Překvapivě nudný, nesnesitelně dlouhý film diváka doslova mučí, a tak si musí klást otázky: Proč se mám dívat na lidi nekonečně dlouho zvracející nesmyslné množství krve? Proč se mám tři hodiny dívat na prázdné žvanění, když vtip padne jednou za 30 minut?
Osm hrozných je totiž stylistické cvičení, prázdná forma. Zastaralá detektivka o uzavřené místnosti, kde se hledá vrah. Jede si 180 minut své stokrát opakované typicky tarantinovské dialogy jen proto, že režisér se zacyklil sám v sobě.