RECENZE: The Cure léčili Prahu skoro tři hodiny, tentokrát víc zvesela

The Cure k velké radosti fanoušků po celém světě hodně koncertují, navíc jejich vystoupení zpravidla trvají téměř tři hodiny. Arzenál písní si skupina za 40 let existence vybudovala rozsáhlý a má vskutku kam sáhnout.

Ošizena nebyla ani Praha, která dostala dvě a tři čtvrtě hodiny soustředěného, neodfláknutého výkonu. Smithe trápil chrapot, takže v některých skladbách se opatrně vyhýbal vypjatým výškám a raději si melodie upravoval a volil nižší polohy. Jinak to ale vypadalo, že se docela baví, což vypadá pořád tak nějak nepatřičně, pokud znáte hlavně tu pochmurnou část tvorby The Cure a Smithe si představujete jako člověka, který je permanentně ve stavu dvě vteřiny před sebevraždou.

Hlavní pozornost na sebe ale strhával baskytarista Simon Gallup, ve svých 56 letech největší pankáč kapely, který s basou proklatě nízko, která měla pořádně řízný zvuk, neustále energicky poletoval z jednoho kraje pódia na druhý, případně skákal na odposlechy a užíval si kontakt s publikem. Co se týče pódiové energie, byl to hlavně jeho koncert.

Zcela opačně k tomu přistoupil kytarista Reeves Gabrels, virtuózní Američan, který se proslavil hlavně po boku Davida Bowieho a k The Cure se připojil před čtyřmi lety. Jeho instrumentalistické schopnosti řádově přesahují potřeby mnohdy minimalistických Cure a tahle pohodlná rezerva se projevila při několika sólech, v nichž se pořádně rozjel. Dokážu si představit, že existuje spousta fanoušků, kteří mají rádi The Cure mimo jiné i právě proto, že taková sóla na deskách nemají. Jinak se ale Gabrels držel spíše stranou a většinu koncertu jen spolehlivě přehrával pro něj asi muzikantsky banální, ale pro Cure charakteristické atmosférické vybrnkávky.

The Cure vydali poslední dvě alba v letech 2004 a 2008 a kapela z obou zahrála po jednom kousku. Bylo při tom znát, že publikum má naposlouchané hlavně starší věci z 80. a počátku 90. let, kdy The Cure patřili k nejvýraznějším jménům alternativního rocku. Zvolený repertoár tomu odpovídal, kapela servírovala hlavně popovější durové hity jako High, Inbetween Days, Pictures of You, pavoučí Lullaby nebo Just Like Heaven. Překvapením byla dojímavá pomalá píseň Trust z alba Wish.

Změna přišla na konci základního setu, kdy zazněla drásavá One Hundred Years, úvodní píseň z alba Pornography, jež patří mezi ta nejtemnější. Pokud se Smith pěvecky vzhledem k mírné indispozici držel do té doby opatrně na uzdě, zde jako by uvolnil veškerou nahromaděnou energii a s naléhavou rázností vykřičel komplikovaný text o bezmocnosti jednotlivce ve vražedném světě. Skladbu odehrávající se z větší části na pouhých dvou akordech doplnila působivá projekce válečných záběrů. Zřejmě vrchol vystoupení.

První čtyřpísňový přídavek zakončila kapela skladbou A Forest, o jejíž závěrečnou rytmickou basovou figuru se Smith opřel v divoké kytarové improvizaci. Druhý přídavek Smith ohlásil větou „Tak začneme znova“, načež kapela spustila divokou Shake Dog Shake, skladbu, kterou v 80. letech tradičně své koncerty otevírala.

Opravdový mejdan ale pro většinu lidí v hale začal až ve třetím přídavku, který odstartovala roztomilá hříčka Love Cats, a došlo i na největší popový hit Friday I’m in Love, následovaný asi nejstarším úspěšným singlem Boys Don’t Cry a skočnou Close to me. Při ní a závěrečné Why can’t I be You Smith odložil kytaru a dopustil se nesměle i čehosi, co vzdáleně mohlo připomínat náznaky tance, za což byl publikem odměněn nadšenými ovacemi.