RECENZE: Stále horká punková krev Iggyho Popa

S novým albem se po čtyřech letech vrací jeden z nejvznětlivějších a nejnepředvídatelnějších mužů rokenrolu. Je mu pětasedmdesát let, jako sólista vydal devatenáct desek, absolvoval tisíce koncertů a energie a neklidu má stále dostatek.

Na scéně je od roku 1960. Je celosvětově milovanou personou, jejíž koncerty jsou zosobněním muzikantské energie a neutuchajícího zapálení pro věc. Je také umělcem, který dokáže odbočit k jinému stylu, třeba i ambientní hudbě.

V posledních několika letech se zdálo, že trochu pozbyl hudební i pěvecké agresivity, která ho vynesla na výsluní v době existence jeho kapely The Stooges. Ta je od roku 2016 u ledu a její šéf je teď sólista. V nových písních se ovšem dokázal obklopit natolik výraznými osobnostmi, že to muselo klapnout. Vrátil se v čase a ukázal, že má punk rock hluboko v srdci.

Spojil se s producentem Andrewem Wattem, jenž si mimo jiné skvěle rozuměl s Ozzym Osbournem na jeho posledních deskách. Při spolupráci s Iggym Popem se navíc chopil hned několika nástrojů, na které ho doprovázel, a přispěl i vokálními linkami.

Kromě něho přiložili ruku k dílu kytaristé Josh Klinghoffer (hrál v Red Hot Chili Peppers) a Stone Gossard (Pearl Jam), baskytarista Duff McKagan (Guns N’Roses), bubeníci Chad Smith (Red Hot Chili Peppers), loni zesnulý Taylor Hawkins (Foo Fighters) a další pozoruhodné tváře.

S takovou partou byla jistě radost spolupracovat, což je ostatně velmi patrné z atmosféry celé nahrávky. Je odhodlaná, pestrá, zdravě naštvaná, zároveň bytostně muzikantská, poctivá a celistvá.

Písnička Frenzy je punková vypalovačka příznačně vlepená na start alba. Podobně laděná je Neo Punk, jakési dloubnutí do hudebního stylu, který Iggymu Popovi k srdci nepřirostl („Jsem malý násilník, jsem zfetovaný drogami, jsem neo punk, pocitově jsem celebrita, jsem neo punk, nemusím umět zpívat, mám vydavatelství, jsem neo punk…,“ zpívá v ní).

Okouzlující je zádumčivá Morning Show s temným textem o bolesti v tváři a o tom, že nemůžeme být šťastní. V ní se protagonistův výraz blíží emotivnímu polovyprávění Leonarda Cohena, na hudební scéně stejně přitažlivému, jako je zde to jeho. Silové riffy, které hraje Stone Gossard v All The Way Down, evokují období, kdy byl Iggy Pop součástí The Stooges.

V Comments se strefuje do světa teenagerů, když si dělá legraci z jejich pohledu na život a jeho zjednodušování („Prodejte svou tvář Hollywoodu, dobře platí…,“ radí v textu). Závěrečná The Regency je pak natolik hutná a odhodlaná, že se s jejím finále spolehlivě dostaví chuť dát si tuhle albovou punkrockovou párty ještě jednou.

Every Loser je totiž sebejistá, živelná a zábavná deska. Je důkazem toho, že Iggymu Popovi se v jeho stárnoucí tělesné nádrži pořád dostává dost horké krve na to, aby šlapal dál a současně plnil před mnoha lety nastolený smysl svého uměleckého bytí. Rezignoval už sice na hledání něčeho nového, s hlasovým rozsahem už také nehne, tímto počinem nicméně minimálně u svých fanoušků obstál.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Iggy Pop - Every Loser