RECENZE: Sci-fi Interstellar létá ve vesmíru i v čase

Neboť na Zemi pomalu není k žití. Ze všech plodin přežila děsivé prachové bouře jen kukuřice (a patrně chmel, jak vyplývá z popíjení piva), lidé se dusí a svět místo kvantových inženýrů potřebuje farmáře, aby bylo co jíst.

Tím je teď i někdejší astronaut Cooper. A právě on, vdovec a osamělý otec šikovného syna a mimořádně bystré a chytré dcery, si všimne jisté anomálie v gravitaci. Od tohoto momentu se přes mnohé výpočty, grafy a předpoklady, jimž netřeba (a nejspíš ani nemožno) rozumět, dostaneme s ním jakožto pilotem a s dalšími členy vědecké vesmírné mise červí dírou až daleko za naši Galaxii. Někde tam by mohl být pro lidstvo nový domov.

A tehdy také Nolan rozjede svou vlastní vesmírnou misi naplno. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, takže mohl použít takovou vesmírnou techniku, s níž postavy dělají zhruba totéž co ve starších vesmírných filmech (a možná i ve skutečnosti).

O to víc si mohou užít překrásné záběry srovnatelné s nedávnou Gravitací, a to jak ve vesmíru, tak po přistání ve vodním i ledovém království.

Hlavní postava v bezchybném podání Matthewa McConaugheyho je z rodu objevitelů a průkopníků, ale samozřejmě i milujících otců, takže její kontakt s dětmi, které na Zemi zanechala a které stárnou nesrovnatelně rychleji než ona, jí vhání do očí potoky slz.

Bohužel bezmála tříhodinová stopáž je uslzená o něco víc, než se sluší, a stejně tak by prospělo osekat četné projevy hlubokých mouder a sentimentu.

To vše už jsme slyšeli mnohokrát, ale tentokrát je hustota taková, že chvílemi brzdí napětí a spád Nolanovy úchvatné vesmírné režie.