Článek
Major má zcela robotické tělo, jen mozek lidský. Když neznámý zločinec začne vraždit vědce mocné společnosti Hanka Robotics, vidí svůj úkol jasně. Postupně se ale situace komplikuje. Major bojuje s psychickými problémy, se záblesky v mysli, které naznačují, že je něco špatně s její identitou. Zatímco hledá vraha, blíží se k odhalení úplně jiného, děsivějšího tajemství, které se týká jí samotné.
Při množství sci-fi filmů, které se valí do kin ze všech stran, by bylo naivní čekat od Ghost in the Shell cosi přelomového. Americký film Ruperta Sanderse z podstaty nemůže být originální, protože vychází z již dost staré předlohy. A tak vzniklo kyberpunkové klišé. Možná chtěně, možná nechtěně.

Robotická gejša

Bitka ve vodě
Akční scény v Ghost in the Shell jsou provedeny pěkně, ale běžným způsobem. Hrdinka rozstřílí spoustu vyšperkovaných robotů, což jsme viděli už stokrát, a závěrečná scéna (obří robot bojuje v troskách s malými prchajícími lidičkami) až příliš připomíná Terminátora.
Devíza Sandersova příběhu může spočívat jedině v psychologii postav a v atmosféře, která nedopadla špatně. Nepříjemné a nebezpečné velkoměsto, lehce připomínající německý Metropolis z dvacátých let, je plné osamělých postav, utápějících pocit bezvýchodnosti existence v alkoholu a drogách. Depresivní ladění docela sedlo protagonistce i jejím parťákům (Michael Pitt, Pilou Asbæk, Chin Han). Zpočátku chladně působící Major se stává zajímavější svým pochybováním, kombinací zdánlivé síly a vnitřní křehkosti.
Jinak jde o klasickou, paranoidně laděnou sci-fi ve stylu Matrix/Total Recall, která milovníky původní japonské animace pochopitelně nemůže nadchnout. Její specifika žádný hraný film stejně nenahradí.