Hlavní obsah

RECENZE: Lohengrin z šera inscenačního dávnověku vytažený

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jedna ze stěžejních oper světového repertoáru, Wagnerův Lohengrin, se po více než čtyřiceti letech od derniéry poslední inscenace vrátila na repertoár pražského Národního divadla.

Foto: Hana Smejkalová

Dana Burešová jako Elsa a Stefan Vinke jako Lohengrin byli protagonisty první premiéry Wagnerovy opery.

Článek

Co vedlo vedení Opery Národního divadla k rozhodnutí obnovit inscenaci premiérovanou v roce 1967 na wagnerovských slavnostech v Bayreuthu, lze jen stěží odhadnout. Nejspíš spojení tří Wagnerů – skladatele Richarda Wagnera, vnuka Wolfganga, dlouholetého uměleckého ředitele Bayreuthského festivalu a režiséra původní inscenace, a skladatelovy pravnučky Kathariny Wagnerové, stávající ředitelky wagnerovského festivalu a režisérky obnoveného nastudování inscenace svého otce v Národním divadle. Tři „W“ mohou být sice dobrým marketingovým tahem, ale Wagnerovu dílu rozhodně nijak neprospěla.

Od nepovedených aktualizujících inscenací posledních let skočila Opera ND rovnýma nohama do inscenačního pravěku a na scénu přivedla inscenaci s ponurou, špatně nasvícenou scénografií (o světelné režii v moderním smyslu nemůže být řeč), v níž se pěvci ztrácejí vizuálně i zvukově. Z hlediska režie představuje jen o málo víc než kostýmovaný koncert.

Foto: Patrik Borecký

Souboj Lohengrina (Aleš Briscein) a Telramunda (Olafur Sigurdarson) vypadá jako scéna z historického velkofilmu.

Postavy spolu většinou nevstupují do kontaktu, jsou aranžovány do statických póz, obklopuje je nehybný sbor v kostýmech a aranžích připomínajících pamětnické historické filmy. Ostatně máchání kašírovanými meči a zpomaleně pochodující sbory oprávněně vyvolávají vzpomínky na scény z českých filmových komedií parodujících operní zvetšelost. Scházela už jen kašírovaná labuť. Ta promítaná na zadní horizont si s ní ale moc nezadala.

Kvalitní hudební nastudování a pěvci

Staronového Lohengrina v ND tak zachraňuje hudební stránka. Německý dirigent Constantin Trinks prokázal, že je vskutku wagnerovským interpretem: od prvních tónů předehry buduje promyšlenou, výrazově i dynamicky vypracovanou koncepci díla, která dává možnost orchestru blýsknout se v plném zvukovém lesku (a nutno ocenit, že orchestr tuto možnost využil a předvedl se výrazně lépe, než je jeho běžně slýchaný standard!) a přitom dýchá se sólisty. Jen ansámbly zůstaly utopené v masivním orchestrálním proudu.

Foto: Patrik Borecký

Eliška Weissová (Ortrud) a Olafur Sigurdarson (Telramund) tvoří pěvecky i herecky vyrovnanou dvojici.

Sólistické obsazení první premiéry bylo vyrovnané, s jedinou výjimkou, týkající se bohužel titulní postavy. Wagnerovský tenorista Stefan Vinke nepotvrdil svou hvězdnou pověst. Jeho hlas zněl povětšinou mdle, bez barvy a výrazu, zpěv zcela postrádal emoci ve vztahu k Else, kterou moc nevnímal. Vinke vstoupil do inscenace ve finále, bez zkoušek.

Tato praxe velkých hostujících hvězd se ve výsledku nevyplatila. Z jeho premiérového Lohengrina byl patrný sólistický odstup, kdy pěvec necítil společné pulzování orchestru ani kolegů a nezapadal do celku hudebního nastudování. V závěru sice předvedl suverénní pěvecký výkon, ale celkově byl nejslabším článkem inscenace. Lze se jen těšit na oba alternanty dalších premiér, domácího Aleše Brisceina i korejského pěvce Charlese Kima.

Eliška Weissová jako překvapení premiéry

Jako Elsa zazářila Dana Burešová suverénním, procítěným a prožitým pěveckým výrazem i éterickým zjevem a herectvím. Její Elsa je něžná i tragicky vznosná. Po Alžbětě z Tannhäusera, za niž si odnesla Cenu Thálie 2008, je to další krásná wagnerovská postava v jejím repertoáru. Pro pražské publikum byla překvapením mezzosopranistka Eliška Weissová v roli Ortrud. Ne pro ty, kteří znají její zahraniční úspěchy.

V této roli debutovala před čtyřmi lety ve Slovenském národním divadle (v portrétu v programu ND o tom nepadne ani slovo), ale od té doby prodělala její Ortrud velký vývoj co do výrazové a dynamické plasticity, kterou předvedla v dialogu s Telramundem i Elsou, jistoty výšek i preciznější výslovnosti. Z pánského obsazení dominoval premiéře Telramund islandského barytonisty Olafura Sigurdarsona mohutným hlasem i jevem a živým herectvím.

S Weissovou tvořili vyrovnanou dvojici, jíž bohužel statická režie neumožnila větší rozehrání jejich vztahu. Jevištně upozaděný, ale pěvecky vynikající a výrazově propracovaný byl Král Heinrich Jiřího Sulženka a rovněž Hlasatel Jiřího Brücklera, jehož hlas zní stále působivěji. Velký podíl na hudební kvalitě premiéry měly i spojené sbory obou operních těles, zejména mužský, i když ten zpočátku zněl poněkud zvukově zastřeně.

Pětihodinová inscenace se dvěma až příliš dlouhými pauzami bude pro běžného diváka nejspíš velkou výzvou. A to zejména pro svou jevištně nezáživnou podobu, nikoli hudebně. Proč se Lohengrin na scéně Národního divadla objevil v podobě, jež musela být zastaralá už před padesáti lety, lze jen těžko pochopit. Sólistické obsazení v dalších premiérách nabídne nicméně řadu zajímavých osobností.

V sobotní druhé premiéře vystoupí v titulní roli Charles Kim, Elsu vytvoří německá sopranistka Edith Hallerová, Ortrudu Eva Urbanová a Telramunda Martin Bárta. Hraje se od 18 hodin v historické budově Národního divadla.

Richard Wagner: Lohengrin
Hudební nastudování a dirigent Constantin Trinks, režijní koncepce a scéna Wolfgang Wagner, režie obnoveného nastudování Katharina Wagner, kostýmy Thomas Kaiser, adaptace scénografie a světelný design Marc Löhrer, sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar. Premiéra 9. června v Národním divadle, Praha

Celkové hodnocení: 60%

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám