RECENZE: Ghoul je zručně natočená lekavá slátanina

Hororový příběh, na jehož scénáři spolupracoval s Petrem Bokem, se týká kanibalismu a formálně kopíruje ten druh filmů, z nichž nejslavnější je Záhada Blair Witch.

Skupinka amerických dokumentaristů se vydává na Ukrajinu natočit dokument o tamním kanibalismu v době hladomoru ve třicátých letech minulého století. Zejména jí však jde o rozhovor s dosud žijícím mužem, obviněným a souzeným za to, že údajně jedl lidské maso v letech devadesátých.

Na Ukrajině se k ní přidává nejen tlumočnice a průvodce, ale také vědma, která má pomoci, aby onen muž promluvil.

Jistou zajímavost lze filmu přiznat do chvíle, než se ve staré chalupě uprostřed lesů začnou dít věci. Pak se dostává na pole hloupé, lekavé duchařské slátaniny, určené milovníkům této odnože legitimního žánru hororu.

V ostatních divácích se občasné cuknutí při velké ráně nebo prudkém záběru na zmasakrovanou kočku střídá se smíchem ve chvílích, kdy po azbuce, vyryté do stolu, samostatně poskakuje sklenička a vysílá vzkazy od ducha/démona masového vraha a kanibala Čikatyla, s jehož legendou se děj propojí.

Po řemeslné stránce si Jákl vyzkoušel, že stejně jako jeho zahraniční předchůdci i on a jeho kameraman Jan Šuster umí těkat kamerou a používat povinnou výbavu těchto filmů, jakou je noční svícení, záložní videokamery, výpadky světla, tajemné podzemní chodby, nevysvětlitelné rány na tělech a podobně. Dobře a zajímavě je zvládnuta krátká pasáž, v níž ještě příčetní dokumentaristé zpovídají obyvatele ukrajinské vesnice.

Po obsahové stránce jde ovšem o slátaninu se vším všudy, od duchařiny, démonů a potratů přes opakovaně vyřčenou ústřední větu filmu „Někdo si s námi hraje“ až po účelové zneužití tak strašlivé reality, jakou byl hladomor na Ukrajině v době stalinismu. Toto zneužití ovšem z hlediska vyššího principu mravního děsí víc než všechno, co se ve filmu děje.