Hlavní obsah

RECENZE: Film Rozkoš je naplněný skepsí a marností

Právo, Věra Míšková

Zatímco názvem svého prvního filmu Zoufalci dala tehdy třicetiletá scenáristka a režisérka Jitka Rudolfová jasně najevo, o jakých typech lidí píše a točí, v názvu druhého filmu Rozkoš je třeba hledat ironii: nic není jejím hrdinům tak vzdáleno jako právě rozkoš. Přitom po ní zoufale touží.

Foto: Cinemart

Jana Plodková jako střihačka Milena

Článek

Zoufalí jsou dokonce víc než postavy filmu minulého – o čtyři roky starší Rudolfová zřejmě ztratila i smysl pro humor a nadsázku a pustila se do utrpení svých vrstevníků s plnou vahou skepse vůči smyslu lidského toužení.

Postavy, pohybující se vesměs v uměleckém prostředí, jsou svou touhou po nalezení rozkoše a radosti ze vztahů, sexu, umění a nalezení sebe samotného záměrně posedlé. Je to ovšem posedlost urputná a trpící, takže ničeho z toho, už kvůli křečovitosti, s níž touží, dosáhnout dost dobře ani nemohou.

Hlavní hrdinka, filmová střihačka Milena, touží po kvalitním vztahu se svým partnerem, ale jejich komunikace se především z jeho vůle smrskává především na esemesky, které diváci čtou na plátně, což je zprvu zajímavé, vcelku brzy však poměrně nudné. Podobně působí v průběhu filmu i další rekvizity odcizenosti a ztráty skutečných vztahů v digitální době jako záznamníky, obří reklamy, povrchnost umělecké tvorby…

Jana Plodková jako Milena, její milenec v podání Martina Myšičky, rozervaný malíř Jana Budaře i režisér Jaroslava Plesla jsou postavy velmi dobře zahrané, ale neimponující, nezajímavé, banální. Odcizené prostředí je zručně natočené, ale nepříjemné.

Na tom film bohužel od počátku selhává a s ním i zmíněné kvality, jimiž mohla Rudolfová oslovit i ty diváky, kteří si primárně nelibují v depresích.

Rozkoš
ČR 2013, 111 min., režie: Jitka Rudolfová, hrají: Jana Plodková, Martin Myšička, Jan Budař, Jaroslav Plesl a další.

Celkové hodnocení: 50%

Reklama

Výběr článků

Načítám