Článek
Napoprvé nahrávka zaskočí citelnou melancholií ohlížejících se muzikantů středního věku. Ale s každým dalším poslechem odhaluje životní vyrovnanost, získanou moudrost a poetiku, s jakou si všímá zdánlivě zanedbatelných detailů. Díky nim pak odkrývá vytrvalost, s jakou se skupina znovu snaží pojmenovat to v životě důležité a skutečně cenné.
Desítka písniček nabízí uhrančivou atmosféru a především procítěný projev zpěvačky Lucie Piussi. Ta znovu přesvědčuje emotivním nasazením, kdy každou skladbu zpívá tak, jako by to mělo být naposledy. Často u toho běhá mráz po zádech. Ale kapela nespoléhá jen na sebe: ve skladbě Bratislavskí pankáči jí asistují skutečné legendy slovenského punku Whisky a Leďo, v Od súmraku do úsvitu v duetu chraplákem zpívá slovenský Joe Cocker Jozef Barina, a na předčasně zesnulou osobnost Juraje Kušnierika vzpomínají i rapeři Lyrik a Thierry. A když zazní varhany, hraje na ně samotný Marián Varga.
Písničkové melodie, nezapírající oblibu Neila Younga, hladí při citovém vyznání rodnému městu i energicky poskakují při nahořklém povzdechu o kdysi divokých punkerech. Mezi poezií a trefnými postřehy občas probleskne pro Živé kvety charakteristický aktivistický přístup („Nikdy mě nedonutíš nenávidět černé, cizí, věřit v iluze lůzy, že zlí jsou ti druzí“), ale opravdový leitmotiv celého alba se skrývá v nenápadném konstatování: „To, co nás spojuje, je silnější a větší, než to, co nás dělí.“
Právě nadčasovost a silná textová výpověď jsou tím, co i tentokrát povyšuje jinak vlastně celkem obyčejné písničky Živých kvetů. V hořkosladkosti, ve které naděje a upřímnost vítězí nad smutkem a skepsí, jim totiž opět jen stěží hrozí vážnější konkurence.
| Živé kvety: Nové poschodia |
|---|
| Slnko records, 48:11 |