Článek
Manželé Vrbatovi si žili do roku 1938 celkem spokojeně, jen Emil (Marek Daniel), známý rozhlasový redaktor, občas žárlil na začínající herečku Hanu (Jana Plodková), kterou obletovali producenti a herci. Když Němci obsadí zemi, společenské poměry se obrací vzhůru nohama. Němci dobře vědí, že herečka je židovského původu a nepomůže ani Emilovo vysvětlování, že vlastně skutečná židovka ani není.
Emil chce Hanu zachránit a musí kolaborovat. Čte do rozhlasu lži, což ho ničí, protože je inteligentní a uvědomuje si, jakou moc má v rukách jako populární redaktor.
Sami Němci to uznávají a chtějí, aby s nimi spolupracoval stále více. Německý šéf mu doslova říká, že vedení si přeje, aby důležité sdělení četl "někdo populární".
Stres zničí jeho manželství. Emil se pak stýká s inteligentní kolegyní, která chce hlavně přežít, a proto se zbaví svého naivního milence. Ten se dopouští zbytečných provokací Němců, ničeho tím nedosáhne a po nějaké době ho zlikviduje Gestapo. I Hana si najde milence - mladíčka, který jí nemůže nabídnout nic než obdiv.
Síla obrazu a hudby
Film je natočen téměř dokonale, pokud jde o výtvarnou stylizaci, kameru a kostýmy. Výtvarno na sebe nestrhává pozornost a povrchní divák si moc neužije, zato inteligentní divák pochopí, že civilnost snímku pracuje pro myšlenku - válka skutečně nebyla tak dávno a tehdejší lidé byli jako my.
Režisér dobře ví, že nejde o to, aby bylo ve filmu všechno, ale o to, aby tam nebylo nic navíc.
Většina děje se odehrává v uzavřených místnostech a na šedých ulicích u Českého rozhlasu v Praze. To přispívá k děsivě klaustrofobické atmosféře. Odpovídající je i ponurá či jinde úmyslně naivní hudba, která smíchává předválečný pop-jazz s elektronikou.
Síla jazyka
Protektor je také jeden z mála letošních českých filmů, kde postavy mluví jako opravdoví lidé a ne jako nějaké papírové mátohy, které plodí nevyspalý scénárista. Dialogy odpovídají celkové stylizaci snímku - jsou přesně odměřené, civilní, používají hovorový jazyk, ale nepřekračují hranici, která by ohrozila historickou věrohodnost.
Chytré míchání češtiny s němčinou přidává atmosféře šťávu při zachování srozumitelnosti. Najbrt prostě umí psát, stejně jako jeho spolupracovníci Geisler a Tuček. A to je v Česku skoro na oslavu se šampaňským.
Fantasticky pracuje i s dobovými médii a s prázdnými frázemi, které se používaly pro zblbnutí lidu. Scéna, kdy dělník v továrně děkuje říšskému protektorovi za dobrý plat a "klid na práci", připomíná nejen žvásty z československé komunistické televize, ale bohužel i prázdné tlachání dnešních politiků, kterým jde stejně jako Heydrichovi "o obyčejného člověka".
Režisér Najbrt neudělal žádnou chybu, od scénáře přes casting, kameru a hudbu. Nelze dát méně než 90 %.